Návrat

"Sorry, ale nemůžu tě spojit se svým osudem. Jsi jako chameléon, chycený v pasti, v léčce, kterou pro tebe políčila kudrnatá pichna z Mechaniky polygrafických strojů. Ráda si hraje s foťákem a se skulinou. Ty ses do ní zamiloval jako školáček, a proto my dva už spolu nemůžeme nic mít, je mi líto, Ondro. Pokud to mezi vámi neskončí, odejdu za hlasem svého srdce..."

Maniak, jenž má nutkání vraždit a vybírá si obvykle co největší počet obětí, by se nemohl tvořit nedostupněji než Ondra, když si vyslechl takový ortel!

Tak nějak začínají rezignované hádky těch, kteří se brzy rozhodnou vejít do chomoutu. Představa, jaké budou mít takové páry děti, je stejně otřesná jako sledovat jejich upadající pohlavní život. Naštěstí (nebo naneštěstí) je na světě příliš mnoho možností. Můžete si udělat děti například se sousedem, kamarádem z vejšky nebo valcířem plechu, celoživotním kolegou vašeho otce. Můžete se spustit s metrosexuálem, hráčem na fujaru nebo s postiženým striptérem, který se ve volném času zabývá pěstovaním včel. Takové jsou zhruba vaše možnosti, děvčata. Na víc to v tomto životě nedotáhnete. Ale pokud vám nevadí, že zbytek života strávíte po boku nepěstěného hulváta s obřízkou, který v sobotu rád vypije cider a pouští si v meďáku muziku co nejhlasitěji, aby vyrušil všechny buddhisty jdoucí za svým posláním do chrámu na Vyšehradě, pak tento článek není pro vás...

Když vám bylo sedm, život pro vás byl snesitelný. Tatínek vás zavedl do školy, ze školy vás zavezla domů babička. Ještě než jste usedli k televizi, vtiskla vám do ručky takový ten flák barevného ledu, kdysi tolik vyhledávaný, prodavači mu ale říkají zmrzlina. Ani jste nevnímali, že se k sobě maminka a tatínek netisknou, jako když vám byly dva. Zhnusili se sobě, aby mohli mít vás. Říká se tomu život. Ale vy už jste tehdy nejasně tušili, že tak hnusný život nechcete mít. Raději zahynete v lavině pod náporem zdivočelého sněhu, nebo skočíte do jícnu obzvlášť žhávé sopky.

Vy

Takhle

Nikdy

Neskončíte!

Avšak stačí rok ve škole a je vám nad slunce jasné, že skončíte stejně jako všichni ostatní. Jako ubohá kolečka ve stroji poháněném chtíčem a penězi, mocí a ubožáky, jednoduše na naší planetě Zemi!

Měly jste se raději vdát za toho striptéra. Jen si to představte. Bral by vás sebou na představení každý večer. Mohly byste každý večer vyzunknout víno za kilo. Pobavit se s děvčatami, které mají na tváři tolik líčení, že když začnou po druhé skleničce plakat z lístosti nad zpackaným životem, vypadají jako rozteklé želé. Našly byste si skvělé kamarádky, potlachaly jako pravé drbny a ještě návdavkem objevily na pánském záchodku, kde by vás nás nožičky náhodou zanesly, kluka s vhodným genetickým kódem a ucházejícím ocasem, aby se s vámi pobavil, když se přítel zrovna nedívá.

Můžete si představit něco hezčího než život, kdy vám všechno vychází? Kdy je úspěch přirozenou součástí života? Že ne? Jenže to jsou kecy. To jen proto, že nemáte žádnou fantazii. Daleko hezčí přece je, když vám nic nevychází, kdy vám katastrofy vylézají z pochvy jako nelítostní exekutoři, čekající pouze na osobu dost zranitelnou, aby do ní mohli zarýt tesáky vychcanosti! Když okolo nevidíte světlo a všude se rozprostírá stín, teprve tehdy začínáte být člověkem. A možná by vás v tu chvíli za všech okolností dobrotivý stuprum ohnul, kdybyste hezky na kolínkách poprosili. A třeba by z vás vytesal i ucházející bytost, vykřesal jakýsi náznak ženy k ženění!