Nad městem visel cínový měsíc, půlměsíček připomínající tětivu Amora.
Kdesi na kraji, blíž snad k jinému městu, blízko u viaduktu a nedaleko kamenného mostu, který dosud se nezbořil, ale jistě už byl za polovinou svého uspořádání, se z reproduktorů ozývál táhlý kvikot bubnů a probíjející pulzování elektrických varhan. Znělo to jako ratatata, dadadara, ratatadadara, pak ratatadarata, ratatata. Akční bandička praktikující performing a divoké akce po náročném učení na zkoušky a zničující hromadné pití panáků jednou týdně nebo měsíčné, aby se nestala jakože závislou, co to spolu táhla od střední, spouštěla nový diskotékový klub, přičemž celá chamraď nervózních, narušených mlíkařů se sešla, aby jeho zrození řádně oslavila.
U stolu v rohu, kde neonová světla na zdech tančila rachitickou tarantelu o pozornost zákazníků, seděly tři nevýrazné postavy, oblečené v obyčejných kapucích s bundami a v příliš těsných kalhotách u cigaret a kořalky, a čtvrtá, která vypadala, že si kroutí jointa nebo hraje na tabletu tetris, s tváří ozářenou nepřirozenou malátností, zatímco kolem hrčela z beden klubová muzika svůj jednotvarný a stále nepřekonaný beat degenerace. Nos přímo vdechoval močůvku proudící škvírami dveří hajzlů, dívky ječely jsouce v kruhu a kluci, když se v místnosti zvedal dým z cigaret, po jich nohách šátrali pod stoly s květinovými ubrusy.
Členové Vyvrženců pekel živě diskutovali o přínosu halucinogenů na tvořivost prostřednictvím šimrání tylních laloků...
Zakladatel se potutelně usmival, zatímco balil žváro a čmáral fixou po papíře. Jmenoval se plným jménem Henrik Ilmán, ale všichni mu říkali Riky a počet jeho nepřátel a odpůrců s každou sekundou existence te podivné, smutně a přece něžně zbrázděné tváře temperované zvláštním kouzlem, do níž se usazovala bdělost, přestože čas houstl, přibýval. Dál jsem tam byl já a můj známý Vráťa Býkovský a pak už jen někdo, kdo působil vysloveně stísněným dojmem, ale přece se živě zapojoval do rozmluv a jazyk se mu vlastně nikdy nezastavoval, Pepa Hradílek, jehož jsem měl tu smůlu poznat poprvé při té příležitosti a do smrti na jeho prášilství nezapomenu.
Nějak takhle to tam probíhalo:
"Vy, Riky? Takový umělec a to nevidíte, že jste jednou nohou v hrobě, když pijete ovocnou vodku a přikusujete k tomu nezdravého sejra, do toho jednu za druhou kouříte a nohy používáte jen proto, abyste se přemístil do autobusu a z něj vystoupil, dobelhal se do klubu, prásknul sebou na sofa, zaplatil dvacku a pil jedno zvětralé za druhým? Vždyť vám už ani nemůžou sloužit ledviny, tak jste věčně posedlým tím prokletým pivem, který tolik deformuje ducha," pisklavě hlásal Hradílek.
"Vážně bych rád viděl, co je v nepořádku s mou zásadou, že troškařit se u nás nemusí - a kde není už ani půl zdraví, že druhou polovinu sotva k tomu naroubujete," obřadně a jaksi nepřítomně pronesl Riky. "Nicméně," dokončil už přívětivěji, "jsme přesvědčen, že se vám u nás bude líbit a že budete cennou náhradou za Miltona." Milton se předávkoval, když neudělal jízdy v autoškole. Jeho matka se v reakci na čin syna probodla nožem, otec byl už několik let mrtvý kvůli alkoholismu.
"Pozvání samozřejmě se ctí přijímám," drmolil usoplený, jak hračka tenký Hradílek.
Co se mne týká, plakal bych. Pepa byl tuctový až k pláči. Mluvil za tři, ale nikdy vlastně neměl co říct. Že si ho chtěl bůhvíproč Riky pojistit ve VP, jsem považoval za nemístný vtip. Takový pronikavý duch a neviděl, že Hradílek je dutý jak stéblo...
Delegace rifferů to brala ztečí, vybírala si jednoduché skladby, kde mohla uplatňovat svou rádoby novátorskou image drtičů líbivých melodií. Jenže já jako stuprum jsem stěží mohl přihlížet těm nesmyslům, aniž bych se ozval nebo ohradil, neměl jsem zdaleka povahu mírného poustevníka a když někdo takto trapně narušil můj smysl pro integritu nebo vůbec estetický dojem, rád jsem se mu svěřil v podobném stylu. Vylepšil mu fasádu a tak.
Pochopitelně se mi moc nelíbilo, že Hradílek vypil slovy jedno řezané pivo a sodovku, aby se po úvodních repetivních akordech nějakého přiblbého duševního výtvoru generace rockových dětí válel ve vlastních blitcích na podlaze, protože ho prostě natahoval chmel a měl takovou reakci na kvašené cukry. Jenže radikální doba si žádala radikální kroky a tím v případě Hradílka bylo jeho přijetí mezi VP. Postupně jsem, ač nerad, ale přece začínal chápat, že nadešel čas, kdy bylo třeba se obětovat vyšší věci, aby menší byla zahlazena. Museli jsme být čtyři, neboť i jezdci apokalypsy byli čtyři.
Taky ho leckdo z okruhu mých nebo Rikových obdivovatelů nazval zrádcem nebo nemehlem. Což jsou oba dost zvláštní výrazy pro někoho, kdo se vyhýbá tvrdému pití, ale budiž, hlavní pro mě zůstává vždy obsah, tedy poselství, ne přesnost vyjádření, tak jsem se často s hlavou v dlaních utěšoval...
RIKOVA HLAVA:
Bylo to tajemství, jedním z těch, která jsou takřka považována za veřejná, že si ochočil vdanou ženu na slovo, poněvadž kdykoliv ji prý napsal SMSku, ochotně za ním přicupitala do hnízdečka lásky v kteroukoliv noční či denní dobu. A on ji tam údajně velmi prudce zvalchoval, jak se s dementním úsměvem zhýralého rutinéra kasal, když se nalokal deci muškátového vína.
Netuším přesně, jak se o jejich poměru nemohl klamaný manžel dozvědět už v prvních dnech či týdnech toho jejich románku, ale taky mi do toho nic není. V členech Vyvrženců pekel jsem se vždy snažil udržet morálku, že důležité je jen dělat se frajerem, jen na oko - a dostat se pod kůži mladým ambiciózním holčičkám jen jednou a vlastně už dost.
Ale jak už to tak bývá, pohádka netrvala příliš dlouho, respektiva bublina splaskla, jakmile je, ať už náhodou či řízením Prozřetelnosti, načapal ve vřelém objetí v nějaké boční uličce za barem o druhé hodině ranní. Ženské roztrhal šaty, které se jí napůl svezly z těla, rozsypal korále, Hradílkovi rozbil brejle a vybil zuby, dal mu taky baňu do žeber, která by složila i orangutaní mládě, takže obraz po příjezdu sanitky vypadal jak po cikánské tancovačce v prostředí zásobarny zubních protéz a reklamy na zaručeně pravé perly se zbitými protagonisty. Hradílek nebyl žádný zvláštní boxer a že by se prával skrz vnadné ženské, to se říct asi nedalo.
Nicméně prcacímu vztahu byl učiněn tento úsměvný konec, nyní nastoupil vztah vážně-rozhodovací a v této fázi naší pouti bychom se měli zaměřit na následky, které pro Hradílka bylo jednak zkušební členství ve VP, jednak čerstvá zkušenost s rozbitým nosem a vůbec u smeťáku rozsypanými zuby.
Můžu potvrdit, že náš habán měl dost problém se sebeúctou. Nedokázal ubránit sebe, to ještě mohl přičíst na vrub vypitému deci vína, jenže neochránit svou milovanou podvádějící ženu, to bylo pro jeho sebedůvěru trochu silná rána. Navíc léčení se nedařilo tak, jak lékaři slibovali. Boj pro boj, to jest zkušenost, jíž ještě neznal, spíš se teprve učil, jak hořce chutná nakládačka, když jseš fouňa se slabým trupem a neumíš udeřit zpět.
Julie se pochopitelně po demonstraci násilí rychle udobřila s horkokrevným parohatým manželem a žili zas jak předtím, takřka vyrovnaný vztah plný obapolného pochopení pro slabůstky druhého. Jen manžel už tak často netrávil večery při luštení křížovek, zato šly řeči, že o to častěji chodíval do nevěstince Slávie na pobřeží té řeky, která teče s klokotem kolem stověžaté matky všech měst, cesty všech cest, metropole, kde se slepcům zarážejí hůlky do mezer v dlažbě a kde mají dlouhoprsťáci pré a tam využíval služeb jakési blonďaté Katji, mladé, usměvavé, ze solárka opalené mužatky, či spíš muženky s bičíkem a v těch módních černých botách s bodcem, jaké dnešní holky znají třeba z prodejen erotic city.
