List se konečně prodral spletitými pahýly větviček a pomalu se snášel podél kmene do
trávy. Jakmile dokončil svoji krátkou pouť, nastala zřetelná změna. Z těla se vytratilo napětí a na
celou krajinu padl splín. Deprese byla všudypřítomná. Tiskla mě svými silnými pažemi a neptala
se na můj názor, zda o její přátelské sevření stojím. Obrubník u silnice mi dočasně posloužil jako
opora proti tlaku, působícího na každičký kousek těla. Jenomţe sedět na zaprášeném chladném
kameni nebylo nic příjemného. Nicméně to bylo lepší, než
vynakládat energii na jakýkoliv pohyb. Náhle mě popadla touha stočit se do klubíčka,
nejlépe do peřin a uniknout před nevyzpytatelným světem do malé smrti, jak říkají spánku někteří
moudří lidé. Touhu po uniku nebylo samozřejmě možné naplnit, stejně jako snahu uniknout před
sebou samým.
Žádné komentáře:
Okomentovat