Stojí zakletá v zmrzlé zahradě a zavátými sněhy kouká nahoru na věž. Na to cimbuří. Nebo prostě na věž, v níž vězí okno. Tam stojí on, a on usilovně přemýšlí. Rozhoduje se, zda okno slouží k výhledu nebo jen a jen ke skoku. Protože jsou chvíle, kdy by měl skočit. Vločky tají na parketách. Pusa dole tají dech. On se jen rozplyne v rubínové krvi na zimním dvoře. Skok je tak lákavý. Krev odkane do kanálu nebo spíš do podzemí.
Bílé spřežení žene se závějí.
Žádné komentáře:
Okomentovat