Edita si psala malé lístečky, když zapomínala, co má koupit v supermarketu. Začala s tím jako úplně malá, asi už jako šestiletá žabka, a vydrželo jí to až do dospělosti. Člověk by řekl, že jak vyrostla a zženštila, že nebude mít problémy s pamětí, ale to by se spletl. Nevím, proč nikdy na místě nevěděla, co chce koupit, až se zdálo, jako by měla představu jen tehdy, když si to zapíše a později to pouští z hlavy. Neřekl jsem na to nikdy ani popel. Nechávala ty lístečky, byly to vlastně drobné vzkazy typu: Šampón ze semínky z okurky, odličovač, šunka, pirohy, krůtí nožky. Tak nějak vypadaly ty nenápadné zprávy. Nezůstavala jim nic dlužna. Další z jejích mánii se projevovala tak, že jakmile byla v obchodě, musela tam strávit aspoň dvě hodiny, jinak by ztratila náladu. A najednou se stalo, že když tam tak házela do vozíku nepotřebné potraviny a nesmyslné potřeby do koupelny, potkala tam nějakého chlapa a do toho se zabouchla. Domluvili si rande a od té doby mě nechala na holičkách, zahodila pět krásných let našeho vztahu pro chlapa s odstátýma ušima a jedním předním zubem ze zlata.
Žádné komentáře:
Okomentovat