Bakterie

Jason vypadal jako vy nebo já, docela obyčejně. Avšak nebyl tak docela obyčejný. Byl to maniakální vrah posedlý dámskými kalhotkami a hraním rulety. Bydlel v bílé krychli, nebo co ta moderní architektura má představovat a prý měl značné jmění. Když jsem se s ním seznámil v zastrčené, uprděné hospůdce, myslel jsem zpočátku, že ho někdo v porodnici upustil na hlavičku. Až později se mi začala skládat mozaika tohoto zajímavého člověka, očividně vážně duševně chorého. Seděl u rumu ještě s jedním hostem, představil ho jako přítele a jakmile jsem ho uviděl, přeběhl mi mráz po zádech. Vypadal, jako by ho omýval déšť a smažilo slunce tak dlouho, až z něj zůstaly jen kosti, šlachy a svaly. Jeho pokožka byla dokonale zničená a celkově působil jak něco v pokročilé fázi rozkladu hnitím. Věk byl důsledkem jeho vizáže neurčitelný, mohlo mu být padesát nebo taky sto pět. Jeho hluboko zasazené modré, žilkované oči zpod hustého obočí hleděly upřeně a chladně. Mluvil nějakou hatmatilkou, něčím mezi nizozemštinou a jazykem křováků, zatímco Jason měl dokonalou anglickou výslovnost. Měl jsem tehdy pochopit, a věčně si to budu vyčítat, že přestože Jason působil na první pohled nenápadně, ba až poklidně, zákoutí jeho mysli se hemžilo odpornými netvory.

Mluvili o samých bezvýznamných věcech, o letadlech a celní kontrole a pěstování kaktusů.

Nicméně neříkejte, že jsem vás nevaroval. Že něco není v pořádku, jsem poznal až po dlouhých sedmi týdnech známosti s ním. Chtěl, ať s ním jdu do kina na nějaké sci-fi od Godarda. Probudil ve mně zájem, měl jsem tehdy jako nezaměstnaný dost volného času a veřejné kino, to byl komunikační prostředek, který mi mohl jedině prospět. Ocitl jsem se v takové fázi života, že mě nezajímalo nic jiného než děvky (a už i zájem o ně chladl) a pivo, a proto návštěva kina byl způsob, jak přijít na jiné myšlenky. Film byl, dlužno dodat, celkem tuctový. Šlo o to, že spolu vedly planetární boj dvě znepřátelené kolonie. Při bolestivých náporech světla, kdy se střílelo z laserů, jsem musel zavírat víčka, tak to bylo intenzivní. Jason pojídal popcorn a hlasitě mlaskal, občas se nějakému nemístně vypointovanému hloupému vtipu nepřirozeně dlouho skučivě smál. Seděli jsme na sedačkách, kterými jsou běžně vybaveny kosmické lodě, opatřených úchytkami pro zápěstí a kotníky, jaké znají např. holky, které mají rády bondáže a mučení. Lístek stál pět stovek a kromě dvou kozatých prcatic v minisukních nebylo v kině nic delikátního. Jak ten opus skončil, chtěl, ať s ním jdu do kasina, zahrát si. Netušil jsem ještě, že byl náruživý hráč, ale poněvadž každý vrah je druh vyššího hráče, který neriskuje jen pníze, ale i život, mělo mě to napadnout - to jsem ovšem netušil, že vraždí a že dokonce vraždí čistě pro zábavu. Tam, kde mě vzal, měl ve zvyku chodit třikrát týdně, většinou vše prohrál, někdy pár lupenů vyhrál, bylo mu to jedno a celkově dělal dojem apatického, příležitostného gamblera. Šel ke stolu, kde už se kolco červených a černých točilo jedna radost, měl sérii proher, tvářil se jako obvykle neúčastně. Pak jsme vyšli z podniku a on se mi svěřil, že ho kdysi, hřích mládí, policie obvinila za úmyslné ohrožení a hrozilo mu až osm let vězení. Stýkal jsem se s pěknými kvítky, proto jsem nevěnoval pozornost tomu, co mi říká.

"Jsem proti válkám," říká.

"Che, já jsem proti rakovině a taky pořád existuje."

"Když jsem byl mladý, holky mě prosily, abych jim ho tam strčil."
"A teď jsi starý?" opáčil jsem.

Závladlo mlčení, které roztrhl hlasem, který jsem u něj zaslechl poprvé.

"Jsem bůh, který na nebesích dlí

a dělám svět blažený!"