středa 4. ledna 2017

Šavle typu kilič

Zastihla je hustá tma pod stromy, vzduch osvěžený listy a všecky ty křivé jedle, to bylo něco pro zhýralou duši, rozeznával světlušky, které je líně a zároveň pilně obletovaly jako opilkyně v údolí hulvátů.
K polibkům přidával ošahávání jeskyňky, která začala čvachtat. Cítil ve vzduchu plno něžností a domníval se, že noc bude jako stvořená k zvláštnímu, sžíravému šukání.
Vzdálené chajdy sedláků zářily v lesní tmě jako oči zhuleného maturanta.
"Nasadila jsi mu parohy? No, jen pověz? Josef už byl takový blbeček, aby si nechal nasadit od ženušky parůžky?
Jezero bylo poseté hvězdami. Mlčela, jen si na asi na něco vzpomněla, tak se uchechtla.
Na hladině pluly velmi pomalu dvě labutě. Zastavil se, aby jí pošeptal: "Tady si tě chci užít v poloze čtyřicet osm a můžeme přidat šedesát devět."
"Ráda, moc ráda."
"Neblázni," temně se zasmál, "jsi ciloložnice, nezasloužíš ani milimetr mého posvátného bagru."
Vzepřel se proti tom duševnímu napětí. Ucítil, že by mohla podvádět i jeho. Všechny ženy jsou děvky, musíme je využívat a nedávat jim nic ze sebe.
Ta hořkost, kterou cítil, měla chuť být vyjádřena slova, vyjít ven, chtěl jí rozbít zuby, rozkopat žebra nebo aspoň vyrvat jí chomáče vlasů.
Opakoval si: Svět patří silným. Musím být tedy silný. Musím být nad věcí, dokonce i nad kurvami!
Jako řízením osudu uslyšel tlumený i mohutný ruch niterného záští, nenávisti vůči ní, jakýsi tlukot, kterým předzpíval jako árii svou jednotvárnou, nehynoucí žárlivost. Na jezeře se už nevznášely hvězdy, pouze vybledlá maska ženy, kterou držel pod vodou a která vyfukovala užaslé bublinky tvořící na hladince miniaturní kola, jako když dědeček bafá z dýmky a najednou se zakucká.

Potkal jsem ji v kavárně U rýžového nákypu. Zasněná děvenka s příliš vyzáblým zápěstím, která si dělala křížky do bloku se stužkou. Vypadala jako křehká, světlovlasá panenka. S jemnou postavou, boky i prsy, obličejem miniatury, která se rozplývala nad čajem pletí příliš bílou a hladkou, jako mají albínky, jen ty šedomodré oči, které musel nanést štětcem nějaký opilý portrétista z 16. věku a vystínovat génius, se usmívaly tak nějak vědoucně. Chvíli jsme se bavili. Skoro mě dojala, když začala vyjmenovat, kterého slavného kastráta italské Opery obdivovala nejvíc. Házela jmény jako Farinelli, Farfallino nebo Caffarelli. A ty její nenucené hlášky: "Jednou chci spočítat všechny své vlasy." Nebo: "Chci umět fotit očima." Byl jsem ve věku, kdy jsem diplomaticky řečeno lehce podléhal dívkám a jakmile přisadila něco v tomhle duchu, neovládl jsem se.
Ještě ten večer jsem ji požádal o tělo, což není vlastně nic jiného než zkratka žádosti o ruku, šukali jsme pak celý týden v kuse, i když měla příjimačky na výšku. Navzdory mému předsevzetí, že si nezačnu s žádnou panenkou, jsem ji propadl a veškeré ty jak jablíčka červené, dámičky kulaté jak chovné krávy, se jí v otevřené mrdačce na tři výstřiky nevyrovnaly. Nakadeřené, pocuchané vlásky na polštáři ležící, jemné jak obláček, vytvářely zvláštní kontrast k těm svěžím, chtivým pyskům, co měla mezi líbeznými údy bez znamínka, pupínku či skvrnky! Bohové ji nazvali Dianou, jak mi později při snídani svěřila. Chtěl jsem i její sestru, ale ta byla ošklivá, plochá a nikdo se o ni nezajímal, nikdo se s ní nebavil... tak co bych ji poskytoval reputaci? Z domu jsem uprchl a víckrát se tam neukázal.

Žádné komentáře:

Okomentovat