O mojí smrti kolují dvě pověsti. Jedna říká, že jsem se šel projít na kolotoče a když už jsem málem platil vstupné, odtáhl mě maskovaný muž do ztemnělé uličky, kde mi podřízl hrdlo. Hladové mraky rabovaly hlubiny. Rozpršelo se, krev stékala do kanálu, vrah utekl a nikdy nebyl dopaden.
Druhá byla o setkání s básníkem. Prý mi podstrčil krabku el emek, sám zvolna popotahuje. Naklonil se trochu blíž. Jeho kštice ospalého lvíčete mi mrazivě přebíhala o líčka. Políbil mě na nos. Nos pukl a rozsypal se jak domek z karet. Políbil mě podruhé, tentokrát na rty, ty se šetrně zjizvily a puklinami prorostl zimolez. Tvář dýmala v jednom ohni, instinktivně jsem ustupoval, ale za mnou zela díra v zemi, musel jsem tedy spíš (chtě nechtě) kráčet vpřed. To už se neudržel. Rozesmál se skřekem skřetů. Z plných vyhulených plic vycházela rajská hudba a my tak poprvé v kompozici těch zvláštních tónů poznali slast, cítili se jak anděl sedící na hrobě v lněném rouchu. Už nebyla ona díra v zemi, ostatně nijak nápadná, už nebylo nadohled věčné peklo vstávající k životu, nýbrž ony nepředstavitelně přitažlivé stezky do vyprahlých končin, kde hřadují na větvích mrtvé děti s vyžilými tvářemi, jaké dá jen správný poměr zkonzumovaného perníku a stoličnaji. Tučné nebo hubené, zavilé nebo nevinné, propadlé nebo naducané, každá jedna z nich může představovat masku příliš bojovaného a příliš prohraného osudu, pokud je v správných proporcích vhodně vytesána podle zcela konkrétního plánu, nezměněného a nezměnitelného, zamýšleného panovat nad prostým zdáním člověka, asi tak jako když se růže sází mezi trním a na vřesovišti bzučí včely. Později ke konci tête-à-tête mi propíchl vidlemi oči, uši zůstaly nastraženě číhat, dokud se nezastavil tep krve a srdce naposled nevydechlo svůj úder.
O okolnostech mé smrti není nic bližšího známé.
Žádné komentáře:
Okomentovat