Dirilada

Had - symbol zla, pokrytectví, svatouškovství. Les - místo bloudění a ztráty světla. Symbol dogmat a společenských zlořádů. Podle Blakea je všechno symbol. Orel symbol ducha bez hranic, perla zas symbol lásky. Orla využíval Schiller, Goethe, Heine, vůbec všichni ty polyhistoři minula. Perla je dobrá pro mladé divoženky. Víme, že doba, ve které psal William imaginací vystupňovanou k přízraku svoje transcendentní příměry, nebyla zas tak odlišná od doby, kdy Kolumbus snědl zlatá vejce. Na hniličku. Ale i pět stalení či i víc než pět po Kolumbovi stále neztrácely obludné vidiny nic ze své, jak to nazvat, nadčasovosti? Naléhavosti? Pohlavnosti zrozené z těla magora!

Ano ano, Blake stvořil žárlivost, která je potlačována. Touhu, která nikdy nedojde ukojení. První otevřel krabičku Pandory a nechal ji konat dílo pověstné zkázy. Kdysi mírný jako beránek, stal se běsem utrženým z řetězu. A proč to všechno dělal? Co ho k tomu vedlo, se ptáte? Jestlipak prostě nebyl jenom jeblý? Nebo taky vzácný nebo taky krásný? Byl symbolem duševních aspirací a omylu člověka, který vede ke krutosti, jako ten starý platónovský symbol dobra... Nepovažujte ho však za krasoducha, děti. Příliš mnoho musel experimentovat, dalo by se říci snad i studovat, než dosáhl mistrovství ve svých alegorích a náznacích hrůzy! Určitě ho prvoplánově nelákala Krása jako estetická mohoucnost. Byla to jedna z potulných duší, obdařených nadpřirozeným viděním, žádný svatoušek, se srdcem, které nebylo ani příliš skromné, ani přiliš upřímné, zato však prodchnuté démonem, jenž mu tak často na plátnech i na papíře žehnal. Nic radostného, přepychového ani blankytného u něj taky nehledejte! Svým způsobem obdivuhodný diletant, který příliš věřil v přízraky a v sílu umění, s jistou pekelnou noblesou pro čáru, se zbystřeným smyslem pro bizarní souzvuky, marně hledající pádné slovo, co skončí martýria návratu ke kořenům zmrtvýchvstalých pohybujících se na hřbitově se stejnou elegencí jako kočka na rozpálené střeše. Není divu, že umřel neukojen.

Plíživý had, který svůj ocas vedl přes kosti nekřtěňátek.

Hmotný a nasraný, plazící se do paláce moudrosti.

Sežraný zaživa bohatou, ošklivou starou pannou.

Kdyby býval byl sežrán aspoň chytrou,

nebo i hezkou slečnou,

kdyby byl sežrán kýmkoliv jiným

než starou, nerudnou, zapeklitou babou,

co jí vykukoval prales z kalhotek,

jak si ho cpala do bachratého břucha,

možná bych se nerozpakoval nazvat ho svatým hádětem,

ale takto je jen další z řady všetečných plazů, kteří vidí

jiný strom než hlupák. A i když vyzařuje světlo,

nikdy se nestane hvězdou.

Víme, že věčnost je přestrojený čas milenky, který má

vyhrazen pro šminky, pro podvazky, pro trochu dupání s vojákem,

pro nekonečnou řadu zbrklých pohybů,

které už nemají vůbec co činit s její vzrušující postavou,

s kočovným tělem šamanky chodící po spáleném písku

a představující si při tom rituál dráždění. Zvedneš

varovný prst, leč varování selže a ona se s tebou zas

a znovu vyspí. Věčná Kleopatra přijímající v komnatách nepřátelské generály,

aby je vaginálně

nakazila poznáním převahy té kočičky nad lvi, aby poznali, jak mocnou zbraní je tělo ženy!

Jak je všecko umělé, co se loví na sítě a na udice,

co je přirozené, neloví se, nechává se chytit. A tak dál.

Brání se, ale chytit se nechá, prostě nechá. Na počest

dominanci útoku. Je ideál v

podlehnutí.

Občas bývají zasažena citlivá

místa v uzlinách, kde se

hromadí sémě a kde odpočívá

nezaujatá stránka povahy včetně důsledku vojny

pro kleptomany stižené schizoidní poruchou.

To už nemluvím ze sebe,

....

...

..

(checheche

ch

c)

že blázni netouží po uznání, obdiv je jim cizí a ví moc dobře,

že se nevznesou příliš vysoko,

vznášejí-li se pouze na svých křídlech. Důraz je u nich na víře, že jen do vysokých trefí blesky, kdežto když jseš skrčený, tak máš ode všech hovad pokoj! Stojí pevně na zemi a ví bezpečně,

že země jim neublíží, kdežto v oblacích by jim mohl selhat vosk.

Povíš mi ještě, kdo je Bičovaná z nočních můr? Věříš celým svým zadečkem v nezbytnost potrestání rákoskou? Pokud si odpověděla aspoň jednou ano, tak si pamatuj, že v těch opravdu opravdu krátkých snech, které si pamatuji těsně po probuzení, nevystupuje Bičovaná, ba ani nemůže vystoupit ze schránky úzkého rámce pornografických detailů, zkrátka ten dojem nemohu a dost dobře nechci zařadit jinam, jak již řečeno v opravdu krátkých snech vystupuje opálená slečna s náušnicemi ve tvaru krokodýla a usmívá se, její ztepila postavička tančí ve stínu močálu na obří škebli a ten tanec na škebli, panečku, to je pravé bala bala Patrasové, není v něm nic mimo vír zmítaný tancem, hulákající na každém rohu jako vylekané discodítě, že dnešní noc patří nám. Bohužel ke konci písničky se k ní přiblíží kymácivá postava, skočí do močálu, připlave ke škebli a začne ji na té škebli hlava nehlava tlouct. Jako nejvymakanější bojovník K2, takže přichází o zuby, krvácí z nosu, natrhne ji ucho, úder roztříští žebro a dál se už nemluví ani nekřičí, jen tiše sténá ležící obličejem k hmotě. Víc zpravidla nestihnu zachytit. Jakmile zazvoní budík, probudím se a jsem to zas já, nudný nadutec marně se snažící si vzpomenout na drahou a vynikající Bičovanou.