neděle 1. února 2015

Ale úzkost je nevymluvitelná

Jelikož mě jakási uživatelka slušně požádala, abych vypsal své myšlenky, jak se mi honí hlavou, nikoliv jen mezi nohami, rozhodl jsem se jí vyjít vstříc, a protože se jedná o nám drahou užitelku, věnujeme ji článek už podruhé. Andrejko, jsi rekordmankou v počtu věnování, a pochybuji, že budeš kdy překonána.
Na Tvém blogu by se měl povinně mladý, klackovitý, vzdorovitý jedinec dozvídat tolik podstatného o ženách, kolik ho nenaučí žádná škola. A že je to největší škola, jakou může mladý klacek podstoupit, zasluhuješ mimořádné uznání.
Ale abyste si nemysleli, že jsem stále panic, přeji příjemnou četbu.

28.1. Opruz. 3 ráno, zvoní budík. Do prdele, blbě jsem si ho nastavil. Teď už určitě neusnu. Spal jsem rovnou hodinu. Co mám jako dělat? Všude se rozlézá tma a ticho. Hrůza. Padá na mě celá tíha pekařských vozů, které brzy začnou brázdit ulice. Snažím se vybatolit z postele, ale zakopnu o pracovní hadry rozházené všude po pokoji a spadnu rovnou na krabici s šicím strojem. Už nemám chuť ani se projít. Zas uléhám, zapínám v mobilu čtečku s novou slátaninou a o 2 hodiny později se probouzím z dřímoty, v ruce furt mobil s knížkou na straně 3. Paráda. Jde se robit.

29.1. Zima nehorázná, vítr jak u Skylly a Charibdy a má se ochladit, nasněžit půl metru, pršet. Nevadí, však to mám jenom 40 mil k dalšímu domku. Mrznou mi prsty v děravých rukavicích, nasazuju přes ně druhé. Celý den nemyslím na nic, jen na to, co mám před nosem. Večer se vracím, osprchuju se a prásknu sebou na postel, něco jebnu na blog, je osm hodin. Mohl bych si vyčistit zuby. Ale sotva se chci vydat zpět do koupelky, zabere mi ji starý pán. Mířím do postele, zapínám počítač, nechce se mi hýbat myší, klíží se oči, bere mě spánek a taky že spím jak podťatý. Vzpomenu si, před tím než napočítám stovku oveček, že mám hlad, pač jsem nic nejedl, ale usínám i tak. Přál bych si teď služku, která by mi donesla z ledničky nějakou uzeninu a pak by se zas mohla rozplynout!

30.1 Konec ledna, tak se mi to líbí, ať už je konec února, března, ať už je květen nebo kdy, ať už májová kapka platí nad dukát a můžu si konečně říct, že jsem tu v koncentráku vydržel tolik měsíců. Těším se, jak se doma ve velkém stylu upiju. Po tolika měsících, bože, projedu se po celé republice, setkám se s lidmi, co jsem je už roky neviděl a naposledy se s nimi rozloučím. Velký mejdan. Peníze v luftě, ach, dobrotivý bože, vzrušením se mi třesou ruce i nohy tak silně, že si musím sednout. Mám zas hlad, je večer a za celý den jsem snědl jen suchary. A grilované kuře a kukuřici a další hovna, které nám udělal šéf na zahradě, kde jsme robili garáž. Jak se procházím v noci po ulici, vidím černošku a negra, kteří vypadají jak hosté z pořadu Eso, kdyby ho moderovala Pergnerová. Dobré fetky, směju se, bavíme se, nabízejí mi naloxon, doma si beru a nic mi nedělá, jen se rozbušilo srdce, wow, takže přece žiju! Polykám dalších 10 prášků. Usínám s úsměvem na tváři.

31.1. Volno. Celý den sedím u pokeru, piju pomerančový džus s vodou, občas se zajdu vyčůrat. Chatuju na ICQ se Slovenkou. Hraju na pokerstars.com Omahu Hi/Lo a v šest večer jsem bohatší o 150 dolarů. Je mi špatně od žaludku. Myslím, že mám v hlavě plno sraček, které nejdou ven.

Jinak večír nebo zítra by sem měl podle novinek.cz dorazit blizzard! Furt je tu jen pár ceňtáků snížku. Ale slyším, že už tu něco fouká, che che. Takže když se neozvu zítra nebo tak něco, jsem zavelený sněhovou bouří a už nežiju. Berte to na vědomí, prosím! A sfoukněte jednu svíčku a smažte si mě z oblíbených a z bloglovinů! A zapomeňte na mě!

(Natočil jsem něco po sněhové nadílce, tak vám to tu pak uveřejním. A dneska se hrál i superbowl, zábava miliónů domácnosti.)

Žádné komentáře:

Okomentovat