Odhalím cosi z Klímova tištěného odkazu, tak např. víte přece dobře, že ženy milují dítě, koitus a bití v každém smyslu. Koitus je pro ni také určitým druhem bití. Jako takový je přitlačení, znásilnění, tlučení do hmoždýře, fyzicky i psychicky. Žena potřebuje svou škeblu provětrat a pokud možno tak, ať ji cítí - bolest se zde jeví jako účinné anestetikum stresu. Masochismus je jejím základním instinktem, na který vše možno redukovat. Ženy se silně vyvinutým masochistickým pudem obvykle mají pokřivený vztah ke svým rodičům. Všiml jsem si, že přes všechny ty biče a pouta a kapající vosky, nemohou svým dárcům života přijít na jméno, nebo se v nich šeredně pletou. Předpokládám, že tak řečený sadismus u mužů není leč variaci na obdobnou strunu. Ženy, co se nechají na oltáři v plamenech stokrát strávit, než by si vyhonili škebli ručně, mají blízko k pokročilým světcům. Dosažení krátkého, však bídného osobního štěstí, jež je draze vykoupeno bolestí, z nich činí vskutku zajímavý objekt pro vědce všeho druhu. K muži, který je uspokojuje, tak cití vedle odporu i jistou náklonnost. Nemají potuchy o komplikovaných transgresích hormonů, které se na střídačku a nepravidelně v tělech mužů vylučují, a místo toho myslí při sexu jen na své nákupy šatů, zrcadlové síně a na to, co zas bude v práci, nebo aby předstíraly orgasmus. Ženy jsou tuze nebezpečné hračky, ale každý muž si rád hraje a každý má rád svou dávku adrenalinu. Nejen muži, dokonce některé ženy jsou hravé, to prý podle mytologického čtení z tváře poznáte tak, že má dolíčky na lících.
Když jsem před pár lety přičichnul ke cliffdivingu, samozřejmě na lokální úrovni někde z deseti metrů, ze skalek a drobných útesů, poznal jsem holku, která zasvětila skokům celý život, zpočátku dělala na půl úvazku, pak se zaměstnání zcela vzdala, aby mohla jezdit na turnaje po světě a předvádět se před zbohatlíky, pohodlně usazenými v motorových člunech. Byla taková drobná a nikdo by do ní neřekl, že se nekontrolovatelně vrhá po hlavě či jinak do útrob moře. V soukromí to byla ta nejspořádanější, nejnevinnější a nejobětavější osůbka, kterou jsem poznal, ale jakmile stála na skále, stala se z ní nespoutaná dračice, která myslela jen na to, jak se bude prodírat mokrem, prolamovat skrze vlny na povrch.
Nemohla uzavřít ventil své přirozenosti, ostatně vypěstované až v dospělém věku, a jak tak uzavírala průduchy svého bytí, přepla na frekvenci, která ji stála život. Zemřela, když blbě skočila a doslova si rozloupla lebku o útes. Měl jsem ji naverbovat do Červeného kříže, byla by svým hrdinným a vpravdě dobrodružným životem dělala čest.
Žádné komentáře:
Okomentovat