Přestřelky

Každá myšlenka bolela. V písemnictví, a i blogerství je svého druhu písemnictví, platí, že nic se nemá prohlubovat až na dno. Sám mám o nás různé, na základě svých zkušeností, leckdy až bizarní představy. Představuji si, že v lidech kolísá jakási živá rafije, a mezi nulou, což značí živočicha, a maximem, což značí boha, prostě jen tak kyvadlovitě přeskakuje. Pak taky si myslím, že v lidech je uložen nějaký atom složený z krůpějí energie, který se skládá z mnoha částí, které by se od sebe nejraději oddělily, jsou si jaksi protichůdné, a přesto nerozlučitelné. Příroda je navždy sloučila. Třebaže na mě zavile sočí, odpouštím jim a věřím, že každý smrtelník má v sobě ústrojenství, citlivý aparát absurdna a krásy. Čím je krásnějši, tím trpčí je pachuť. Pan Teste říká, že kdybychom věděli, nemluvili bychom - nemysleli, nerozmlouvali. Je zvláštní, jaký otřes vyvolá v hlavě slovo. Pln ustrnutí čekám na nějaké vysvobození, třeba placatý balvan, který by mě zavalil.

Bohužel ještě jsme neprošli všechny kontradikce, cesty fantazie jsou neschůdné a neschoditelné. Zdá se mi, že nejlepší lidé jsou ti, kteří mají odvahu chtít něco absurdního. A pak tu jsou zas ty věčné paradoxy.. kdo se v nich vyzná? Síla paradoxů je brutálnější než síla křižovatek smrti. Dávná touha přestavět vše z ryzích surovin, lepších než ty současné, mě nikdy neopustila. Dal bych světu nový řád. Přestože vím, že to neobratné, co v sobě mám, je nejvlastněji mnou samým, nemohu se ubránit posuzovat věci podle jiných kritérií. Čím se ty povědomé události, tento dnešní den, tento libovolný souhrn událostí liší od jiného souhrnu, od nějakého dejme tomu předvčerejšku? Smysly nejsou dost ostré, aby postřehly, kolik změn se odehrálo.

A pak jsou tu zas ženy, co říkají: stala jsem se kusem hadru, ale to není nic nového, protože každá žena je jen kus hadru. Každá taková "aberace", "zrůdnost" na mě dělá dojem a je matkou budoucího proudu světla a vůbec pro odvahu žen, která rozmetává, není vůbec slepých ulic. Vybředání z bahna té děsné antrohopopithekoidity a současně vzlétání, snahy ku vzlétnutí k božskému končí nakonec ve vydělávání peněz mezi těmi obchodními génii, mezi muži energie, svépomoci a podobnými smrdutými červy, tedy slabochy. Jak daleko můžeš dojít s takovou povahou ve světě otroků a sluhů, jež jsou eo ipso coquini, aspoň jednáním svým, protože musí jednat nečestně a vždy s přihlédnutím k svému prospěchu. Mstít se nemůžeš, to se rychle znechutí a výsledek je vždy sporný, většinou se nevyřeší nic. Kriste, napadlo mě včera, tys jediná pravda a v tvé lásce je přece jen vykoupení!

Člověk by řekl, že čím mohutnější bytost, tím měla by být lepší, tedy čilejší, ohnivější, jenže ne, bůh je prase, ideálem je stát se atomem, stát se ničím...

Kdyby tak aspoň někdo kolem nás vykonal něco, o čem budou staletí mluvit. Chladnokrevně promyslet, jak povraždit co nejvíc toho - toho nepojmenovatelného hnusu.

Protože co čekat od těchto hodných lidí, dobrých občanů, toho lesklého průvodu lokajů, hrbících se s komickou úctou před svou paní? nadmutou, svrabovitou, našminkovanou, blbou Societou?

Vím moc dobře, že černá slunce ještě, a možná dnes víc než kdy jindy, mají přitažlivost. Smrt je oprášením se, sebevražda zákonem čistoty a dobrého mravu, jako vytření zadnice po vysrání. Proč vůbec něco existuje? Člověk vyústí v hysteron proteron. Logika nemůže věci vyvracet - ovšem ani nic dokazovat. Ale je Hra jistotou? Nad něčím tak labilním, tak futilním, se chce jen grcat. Ovšem i ta nejlepší věc má své chyby. Kupř. já, téměř dokonalý exemplář. Kupř. věnovat půl života malování nějaké děvky Gioccondy a hebrejských vizáží - jak to dělají jistí malíři - jim na výjimečnosti zrovna nepřídá. Ale tak už to na světě chodí. Jen tomu se daří mezi lidmi, kdo je jim podoben.

Končím, bo co slovo, to hovno. Budu se cvičit ve stoické ataraxii. A nyní jasně vidím, že slunko zalezlo za mraky. Úsvit pozbývá příšernosti. A jak už to bývá, ztratit můžeme jen to, co nemáme, co vskutku máme, ztratit nemůžeme.

Nepřirozená, tížící prázdnoto, volám tě! Vše se mi znechutilo! Musím se znicotit!