Naproti

A konečně jsem poznal, jaké to je. Cítím, že za okny plnými noci se odehrává diktát plynutí času. Pozvolna se mění temperatura rozbřesků i stmívání. Rána jsou v létě svěže slonovinová, poledne svítí jasnou žlutí okru a ohledně večerů?, plynou tázavě, přechodně, ty romantické kulisy červánků vyrazivší na obloze. Postávám v každém koutu dne chvilenku. A kolem každého sbírání se je ticho, krátké, šíleně bolestivé ticho, jako když upadne železný hřebík. Tehdy mám odvahu vrhnout se z mostu, přerazit si vaz a blábolit o nestvůrném životě-smrti. Odedávna jsem navazoval styky s lidmi, kteří se v běhu času zabili. Povrchní existence? Někdo by je tak snad označil. Ale pro mě byli obdivuhodní. Měl jsem je rád pro jejich zběsilý neklid, vrhání vyzývavých pohledů a tak tenkostěnné konstituce, pro něž nebylo žádných bariér a žádných ústupků. Líbili se mi, protože jim cosi uzmulo právo na radost, avšak oni se za ní nepřetržitě honili