Musím vyložit, jak se to má s jednou delikátní a dokonce značně choulostivou záležitostí, je v ní víc materiálu pro román nebo třeba pro cyklus reportáží, nebo než kolik snesou povídačky ze života. Po prvním a jediném pokusu před vypuknutím války se polský lékař při totálním nasazení samovznítil. Daleko starší očití svědci tohoto krajně neobvyklého úkazu vypověděli, že sloužil během srbského odstřelování na pohotovosti a když docházelo k těm etnickým čistkám, byl vězněn v baráku, kde každou noc znásilňovaly jeho sestry a matku a samozřejmě celou řadu jeho známých a i neznámých spoluobčanek. Jedna z jeho sester otěhotněla a druhá se nadobro sesypala (v ústavu krtáce nato zemřela). Mladý doktor nezvládl situaci a místo, aby hledal útěchu v Bohu, dal se na dráhu alkoholika. Kterési zimní noci se notně podroušen, utrmácen vracel z šenku, když tu se zastavil před sochou Krista. (Potenza, kde se úkaz udál, je nesmírně ošklivé město a na každém kroku naleznete kostel nebo synagógu). Prý ho svědci slyšeli vyvolávat hanbu na tvář boží a budil krajní antipatie, když začal pěstmi bušit do kamenného soklu. Zrovna když byl v nejlepším, začal od nohou hořet a s nadávkami na rtech hned chytil jak stéblo slámy. Podíváná pro oči to byla náramná, protože ještě hodinu po vyhoření se z jeho rozrůzněné grimasy sežehlého masa kouřilo.
Sestra měla o něco tužší kořínek a snad i silnější srdce. Na naléhání jakéhosi italského katolického mnicha s vydatnou pomocí bratří, duchovní čerstvou rodičku přijal na faru a tvrdošíjnost, kterou prokazovala, ji vysloužila jeho obdiv. Říkali ji Beata, přídomek tento parafoval samotný kardinál. V přehnaně líbezné nebo naopak goticky chmurné, asi podle vkusu každého, atmosféře fary se jí velmi líbilo, brzy si ji každý oblíbil a dítě, které vzešlo z aktu pohrdání a pokoření nakonec, místo by bylo zrozeno z lásky, se dalo na službu záslužnou v očích božích i jeho služebníků - obracelo neobrácené ovečky na víru.
Potenza však není jen dějištěm spravedlivého trestu, Goya tam namaloval svou slavnou akvatintu z Hrůz války, zobrazující mrtvoly partizánů a náhodného chodce, který se nemohl ubránit zvracení na ulici. Tedy pro historii dvojnásob zajímavé místo. A tohle víme jen proto, že o tom napsal Tournier celou stať, kterou literární lovci a kritici tehdy tak brutálně ztrhali. A co my vlastně víme. Někdo říká, že literatura je ustavičným přemýšlením o smrti, a dějiny psaní tomu vskutku nasvědčují přesvědčivě, někdo říká, že v ní jde o to vyhmátnout kořen Zla. Postihnout nepostižitelné tedy. A někdo jiný zas říká, že je to o srdci temnoty, nebo hranici stínu, nebo nehybnosti mrtvého trvání... všimněte si, že všichni literáti jsou trošku skeptičtí a rozhodně rození pesimisté. To už je samo o sobě trochu zvláštní.
Žádné komentáře:
Okomentovat