Kasino

Znáte Henryho Sugare? Je to imaginární postava, úplný lyrický subjekt, Roalda Dahla, je mu jednačtyřicet, je svobodný a také hodně bohatý. A bohatý je proto, že měl bohatého otce, který už umřel. Je svobodný, protože je příliš lakomý, než aby se o své peníze dělil s jakousi manželkou. Měří přes metr osmdesát, ale není tak pohledný, jak si myslí. Věnuje značnou pozornost tomu, co má oháklé. Obleky mu šije drahý krejčí, košile má též na objednávku a boty dostává od nejlepších ševců. Na tváři se mu lesknou drahé vody po holení a ruce si ošetřuje krémem s želvím tukem. Ještě věnuje zvláštní pozornost vlasům, které si nechává kadeřníkem stříhat každých 10 dní. Přední zuby si nechává brousit, speciálně, což stojí nehorázné peníze. Zuby míval strašně žluté, teď jen září bělobou. Mateřské znamínko na tváři mu odstranil plastický chirurg. Jezdí ve Ferrari, které stojí aspoň jako chata na Vysočině. V létě žije v Londýně, ale přes zimu cestuje do Karibiku nebo do jižní Francie za známými, jeho přátelé žiji z majetku, který velkoryse rozhazuje. Henry vlastně ani jeden den života nestrávil prací. Pro něj platí motto: je lepší si nechat vynadat, než se namáhat. Lidé jako Henry se nechávají po světě unášet stejně jako plevel. Nejčastěji na ně narazíte v New Yorku, Londýně, Paříži, Nasau, Cannes nebo Saint Tropez. Nejsou nijak zlí. Ale nejsou ani hodní. Nic moc neznamenají. Prostě splývají s okolím. Jak říká můj prastrýc z Gdaňska, kterého zrovna hostím - bohaté lidé tohoto typu spojuje jedna vlastnost, která je nutí, aby svůj majetek stále rozmnožovaly. Nikdy nespočinou v plánech, jak znásobit to mnoho, co už mají. Jeden milion nebo jeden dům jim není dost. Musí mít tři, čtyři a kdo má jen jeden, ten je považován za chudáka. Když je nevyužívají, nezabydlují rodinou, tak je pronajmou a mají tak cosi jako pozemkovou prebendu. Neukojitelná touha po penězích přitom není tak vzácná, ale u nich je podrobena neustálému strachu o to, že se jednoho dne probudí a na kontě jim nezbyde ani halíř.

Henry Sugar, který vsázel na koně i na burzu, si jednoho dne vsadil na výsledek závodu želv. Vsadil tisíc liber a závod se udal na tenisovém trávníku lorda Liverpoola. Jindy si vsadil ještě na vtipnější událost o dvojnásobek sumy. Vypustili Henryho psa na zahradu a sledovali ho z okna, měli si tipnout, co pes nejdříve pomočí. Bude to zeď, lampa, keř nebo strom? Esmond tipoval, že zeď. Henry, který s vidinou výhry už několik dní bedlivě pozoroval zvyky svého psa, tipoval, že strom. Byl to strom. A vyhrál. Jak vidíte, podobnou zábavou se zanášejí jen lidé nesmírně bohatí a nesmírně líní, aby překonali tu nesnesitelnou, smrtelnou nudu. Henrymu nebylo zatěžko maličko své přátelé podvést, když to stálo za to, kupříkladu s tím psem si nepočínal zrovna čestně, ani u těch želv si nestál jinak. Tehdy podvedl protivníky tak, že hodinu před závodem nacpal želvě svého protivníka do huby trochu rozemletého přásku na spaní.

Jestliže jste si představili nějakého Henry Sugara i vy, nezbývá, než přejít k příběhu. Jednou v létě o víkendu odjel Henry z Londýna do města Guildord, aby navštivil sira Wyndhama. Měl skvostný dům na ještě lepším pozemku, ale co čerti nechtěli, zrovna tehdy lilo jak z konve. Tím pádem nemohli hrát kroket ani tenis. Nedalo se tím pádem ani plavat v hostitelově venkovním bázenu. Sir Wyndham a jeho hosté jen zachmuřeně seděli a pozorovali ze salónu, jak si s nima pohrávají kapky deště. Byli o to zachmuřenější, že déšť jedna z mála věci, při kterých jim peníze nepomohou. Tu někdo z místnosti nadhodil: "Zahrajme si kanastu. A sázky napálíme pěkně vysoko!"

Ostatní se nechali pohltit nápad, ale protože jich bylo pět, jeden musel hru oželet. Tahali karty a nejnižší, černého Petra, si vytáhl Henry. Tak hráli hráli, on se procházel pokoji, bezcílně bloudil, až narazil na starou knihovnu. Otec sira Wyndhama byl pozoruhodný sběratel knih, od podlahy ke stropu se to hemžilo svazky a pohled na ně byl vskutku omračující. Henryho však ten pohled nezajímal, nečetl nic kromě příloh ve Financial Times a strašidelných story. Bloumal, jestli nenajde nějaký šestákový román, a když nacházel jen samé hřbety se jmény jako Balzac, Voltaire, Johnson nebo Ibsen, znechuceně se odvrátil. Nuda, hrozná nuda, říkal si a už byl na odchodu, když ho udeřila do oči kniha, která byla úplně jiná, vyčnivala svou tenkostí a byla vůbec trochu jinak povytažená, takže si ji náhodou všiml.

Prostě to byl jen sešit s tvrdými deskami, na první straně stálo nápsano perem: Zpráva o rozhovoru s Imnátem Chánem, člověkem, který viděl bez očí. Sepsal dr. John E. Cartwright, Bombaj, Indie, prosinec 1934.

No prostě, abychom to vysvětlili v kostce, předstoupil před lékaře asi pětatřicetiletý Ind a oni ho podrobili pokusům, zavázali mu oči, chtěli na něm, ať hlasí, kolik ukazují prstů, co drží v rukou atd. Když po nich žádal laskavost, že totiž v každém městě, kam přijedou (byl totiž kočovný herec) jde na kliniku a chce, ať mu zalepí oční víčka a on předvádí něco nebezpečného, tak se ho směle ujali. Dávali mu na ně kolodium, těsto a to kolodium po pár minutách ztvrdlo a vytvořilo hezky hutný povlak. Pak mu pomatlali oko těstem, i tu oblast vedle víček, nadrmcaly chuchvalci vaty, která se ihned přilepila, pak už šel jeden obvaz za druhým, nejen přes oči, ale přes celou hlavu. A on jezdil na motorce atd. No a Henry Sugar se to chce naučit taky, aby mohl vydělávat v kartách, při blackjacku. Jak to dopadne, neřeknu.