Pessoa tvrdí, že naše osobnost musí být neproniknutelná, a to i pro nás samé, že odtamaď pramení naše povinnost stále snít a vřazovat se do těch snění, abychom si o sobě nemohli v žádné chvíli udělat pevný názor. Myslím, že je taky důležité, aby do naší osobnosti nevnikli druzí. A tím se dostáváme k naprosté nutnost hrubosti. Být hrubý znamená nabažit se přesvědčení. Vždycky jsem měl dojmy, které mi ohlašovaly, že lidi u stolku proti mně nejsou než snůška pitomců, ale nikdy by mě nenapadlo je o tom přesvědčovat. Spíš jsem se ožral, ztropil scénu, ošahal pár bab a nechal se mlátit, vyhazovat nebo jen trpně přihlížel a přislýchal nadávkám, které se těm prasatům linuly z držek. Nemohl bych nikdy nikoho nenávidět, stěží jsem kdy choval záští. A přesto se ukazuje, že lidé mě považují nejenom za ztroskotance, kterým jsem (věčný zoufalec), ale také za arogantní a rozumu se až vymykajícího otrapu. Důvod, proč to všechno dělám, není ten, abych jim ubližoval, jsem dalek poškozovat ostatní, nýbrž spíš upřímnost, která jak věřím, není nikdy zcela taková, jaká byla při stejné příležitosti včera. Jen si tak rozšiřuji obzory osobnosti, zoriginalizuji je a v jistém smyslu, možná v tom nejjistějším, je také současně marginalizuji.
Když se mě někdo ptá, jak jsem se dostal z drog, tak vždy lakonicky odpovím: Skrz chlast. Což je i není pravda. Pravda je totiž složitější. Chlast byl dobrým katalyzátor, ale ve skutečnosti jsem dokázal skončit jen proto, že se všechno spiklo, veškeré náhody i trapnosti, aby mi pomohlo, a to třeba i tak, že mě bůhvíproč napadlo, když odhlédneme od všech terapií, kterými jsem prošel, abych si naočkoval terapii absurdnem. Mít vyhraněný charakter a být vždycky takový, jakého vás lidé chtějí mít, nikdy bych neuspěl. Právě proto, že jsem byl divný - a divnost má moc a svého druhu sílu - mohl jsem navzdory instinktům, jež mě vedly naléhavě do sedmi pekel, využít vůčihledě svého citu k hledání jiné cesty, která mě nakonec osvobodila. Tak např. jsem si půjčoval knihy, které mi jen ležely v poličce, chodil na koncerty, které mě nezajímaly a kde jsem jen trčel u šakala, s vlastními flaškami na stole, jak tvrdé i, chodil po trzích, abych si kupoval bezvýznamné malé sny, mající pro mě nulovou přitažlivost, nebo trávil dny, ba i týdny na horách, kterými jsem pohrdal.
Každý člověk dostane naloženo, kolik si jeho duše žádá, aby bolest nezůstala nic dlužna, a podíl se zdál být alespoň zdánlivě vyrovnaný, silněji vnímající lidé prokazatelně mají prohloubenou i schopnost dopouštění se omylů a přizpůsobování se utrpení. Schopnost snášet utrpení je vůbec výrazným znakem života bohatého, a prozíraví, moudří lidé se buď snaží si vše zařídit tak, aby se jich vnější svět dotýkal a co nejméně, a fakta žití do jejich vlivu vstupovala pokud možno co nejzanedbatelněji, nebo se naopak vrhnou na dekorativní stezku a takřka ornamentálně se zapletají do všech trablí, které je mohou buď posílit, nebo nadobro zlikvidovat.
Problémy prý nemají řešení. Jakýsi rumunský samotář, kterého jsem poznal za hluboké závislosti, říká, že aťsi mají či ne, východisko z nich nekouká, ztrácejí se samy v sobě, a podobny bájné pičuchvojce krpaté, rostlině dosud nezdokumentované, semení jen pro ty, kteří se řešení, snaze o jejich prozkoumání, vzdají. Vítězem tak může být jen ten, kdo abdikuje, kdo přizná, že porážka a ústup je jediným myslitelným prvkem smíření, které je vítězstvím per se. Uznejte sami, že když neznáte všechny stránky problému či otázky, těžko je můžete vyřešit, nanejvýš tak interpretovat.
A co můžeš udělat dnes, nech s klidem na zítra, všechno odkládej, vždyť ani není třeba, aby se něco dělalo, zítra či dnes. Nikdy neuvažuj o tom, co hodláš dělat. Prostě to nedělej. Žij svůj ubohý život, nenechej se jím žít, říká morous Pessoa, o kterého by si žádná holka neopřela ani kolo. Ale vlastně jo, dobré rady pro život, prozíravosti si cením.
Žádné komentáře:
Okomentovat