Ars

Pro spisovatele je nějaká Gonaiva (smyšlená) stejně pomyslá jako Orion (reálný). Myšlení a cítění profesionála prózy poznáte tak, že vás strhne, přestáváte dýchat, přestanete vnímat i čas. Takový obchodní příručí, který píše kruté obchodní dopisy, člověk bez svědomí, takový Kettelring. Vidíte ho za stolem pokuřujícího, nabitého sprostotou. Neschůdnost jeho bizarních a pitoreskních fantazií hraničí až s fantazií, která je podobně imorální a krutá. Jako třeba dítě. Dítě v tom smyslu, jak jej vnímají pisálci. Rozvteklený, věčně dominantní balík pemprspek.

Co uděláte, když na ulici v reálu uvidíte v krvi ležícího člověka? Každý něco jiného. Ale v literatuře stačí napsat: "Nebudete se rozechvěn pást na strašnosti člověka zalitého krví, nýbrž setřete krev a učiníte, čeho je třeba." Vidíte, vyřešeno, bezbolestně a efektivně. Hrůza je nutností při práci s textem, nebo s jakýmkoliv materiálem.

Nám lidem je totiž dán kousek vesmíru, abychom, jak říká Č., jej dobývali, dobírali se jeho hloubek a sondovali jej svými činy, třeba vědou, poezií, láskou. Je dost metod a různých metod, abychom jimi změřili náš svět. Nesmírná hodnota života nemůže být odhadnuta ze strany jenom jedné. Mám za to, že zde se dotýkáme nelokalizované, ale mučivé bolesti dnešních lidí.

Součástí terče naší obrazivosti se tak nahodile stanou i různé senzace, přívaly slz, poslední úsměšky i hysterie vnoučat, která spatří zkrvavanou oběť. Ještě zrůzněnou tvář vyžilého milionáře s listinami v rukou.

Co je lepší? Temně si uvědomit ztracenou minulost nebo raději skákat z bláta do louže, nebo dokonce na té louži si vystavět píseček a na něm si sednout na bobeček. Jsou v životě znamení, kterým nerozumíme? Právě teď si vyřizuji účty s jedním extravagantním křiklounem, který sedí v krčmě a čeká, až přijdu a dám mu love na cigára a chlast! Když to neudělám, rozvinu celý sled náhod, které možná skončí škodolibě, identicky jako tehdy, co jsem se málem ztratil v noci...

Když to udělám, nebudu mít nic pro sebe! Et cetera. Karakter se přetvořuje v osud každou vteřinou. K událostem je třeba vůle, nebo aspoň něco, co není lhostejnost. Černé jezero otvírá svou hlubinu...

Vůbec je pro psaní typické, že autor se neustále kolébá na vlně úzkosti, na nějakém pocitu prázdnosti. Kdo je vzdálenější realitě než nějaký pisálek? Zrcadlí se ten, kdo je vypravován, nebo kdo vypravuje? Tenhle rys prázdnoty a nenaplnění je v dnešní době posílen o kurevsky nesčíslné doktríny a disciplíny, které za celý jeden život nestačíme pojmout, ani kdybychom snad vynaložili úsilí.

Kde se dříve kradly polibky, kde se vskrytu líbalo, tak to byla málem zapovězená hubička. Dnes si pro nějaké námluvy (existují vůbec) nevystačíme ani s plejádou pusin, polibků a šukaček. Ano, ta porážka... je to ohromná úleva, tak se poddávat, křížit ruce na prsou a poddávat se.

Milovat v porážce a pokoření, to je převelký druh lásky, jakmile se člověk najednou necítí dost hrdinou, ale jen jako pohaněný, zpolíčkovaný pasák, lezoucí po zemi jako zvíře, vzpínající ruce k hodnotám nad jeho chápání.

Něco tu rezonuje. Jenže pravidlo zní: do ničeho se nemíchat. Existují i cizí, vnějškové důvody, např. úloha chůvy, která může sehrát v romanci na zámečku svou roli.