Milují se skoro hodinu

Cvrčku za noci pod oknem,

cvrčku,

vítr od moře, pokušení,

cvrčku za noci pod oknem,

cvrčku,

tambore tmy, sladké opojení.

Šestnáct let dobývám ji bez úspěchu

 vespod je to popel a zase popel

Všechno klapalo. Přesně, strašidelně, jako hodinový stroj. Šla na hodinu pilates. Sledoval ji. Čekal hodinu a půl, než se vycvičí. Když vycházela, sledoval ji znovu, tentokrát s ní šel až před její dům.

Předstíral opici, když procházel kolem ní. Něco směrem k ní zabrblal. Zmateně se na něj podívala. Nevěděla, že on je tím problémem, kvůli kterému v noci nespí....

Tělák s rusou kráskou

Čemu říkám vlastenectví? První představení, které směl poprvé opět dirigoval rehabilitovaný Talich, byla Káťa Kabanová. Než byl zas odstraněn, ale to je na jiný příběh. Skutečný příběh hrdinství. Byl ocejchován skutečným vlastenectvím, což je ctnost výjimečnější než i to nejprestižnější ocenění za zásluhy od prezidenta Miloše J. Jakeše. Ech, tedy Zemana, chci říct.

Jak to vystihl Hora v té asi největší české básni?
V té struně ve větru?

Jdu, jdeš a jdeme, proč a kam – zda víš?

Poblíž Kozí uličky zhřešila

Co je možno tesat do kamene, ptáte se? Nejdřív me sylogismy, pak me aforismy a naposledy jsem se dověděl, že je možno mě vytesat celého. Samozřejmě nejprve natisknout v profi budovatelské 3D tiskárně a až vyjedu zásobníkem do světa, pak je možno mě vytesat. Byl bych tak hotový ve dvou unikátních verzích, z nichž každá by měla zřetelné přednosti. Ta živější by se víc hodila k dívkám, kdežto ta kamenná jako reminiscence na úchvatný intelekt, bohatý duchovní život, na exces vtipu a přehršel skromnosti. Někdo by řekl, že jsem melodičtější či písňovější v žule, ale já si to nemyslím. Nechci vyznít, že bych se korunoval na suveréna formy. Nicméně si přiznejme: kdo má takovou formu jako já, když se do toho pořádně opřu? Nejspíš nikdo. Někdo namítne, že patřím do blázince. A nejspíš bude mít pravdu. Ale vtip je v tom, že jsem pořád na svobodě, tudíž tam nepatřím. Patřím právě tam, kde zrovna jsem - mezi savé samičky. Tím je situace vyřešena. Touha, která vás posedne při četbě mého blogu, je ostatně společná všem lidem. Jste-li rovným členem lidské společnosti, žene vás tato neurčitá touha po odkrývání smyslu. Nic vám nemůže dát proti této touze lék nebo náhradu. Jste odkázáni na mě a na mé pohádky. Na staré černochy, opilé cikány, na vše, co ukazuje, jak mnoho se člověk může trápit, není-li rovným členem lidské společnosti. V čeledníku mi ještě vyčítají, že jsem enigmatický. Ale jakápak já jsem záhada? Jakýpak záhadolog? Co píši, je jasné jak dvě facky. Z obou stran systematicky přilétnuvší na obě stránky lící sličné děvy. Jsem plný pravdy a životní moudrosti? Nepochybně. Stejně tak ale ve mě hlodá jakási zalklá bezdnaděj pramenící z prostředí bolesti a neustále se mi vtírá na mysl trpká paralela mezi osudem mým a osudem slepého, odstřeleného psa. Dobře to cítím, když popisuji, jak jsem zametal s tolika dívkami. Jak jsem si je bral na paškál, abych je později před prahem jejich domů na kolenou prosil, aby mě vzaly na milost... a nikdy mne nevzaly! Všechny ostatně byly pratypy jediné dívky, Osudové, a byly až démonicky shodné s ní, ačkoliv mě to dřív ani později nenapadlo a zapisuji si to tady jen pro budoucí časy, jestli budu třeba případně někdy mít příležitost o tom porozmýšlet. 
Nikdo nedovede napáchat hrůzy tak jako já - a pak po nich tak zamést stopy a uvést ještě v pokušení zcela nezúčastněné. Ale nebojte se nic. Tento blog bude prosperovat, dokud projeví vyspělost aspoň nadpoloviční většina čtenářů. Abonentů. To bude stav požehnané demokracie. Tento stav se projeví tak, že budu držet na uzdě sprosté a nebezpečné síly a budu se vyjadřovat jen jazykem myšlenek přístupným vám a vaší nadpoloviční vyspělosti!

Milostivá je v koupelně

Nejsem žádný Dejsibacha a nebo Přeskočles. Jestli chcete, abych vás tu nakrmil pohádkami, musíte mi koupit pořádnou flašku!

Postava ovčáka ve filmu mě vždy našponuje. Co si to jako myslí, hvízdat proti větru na bezbranné ovečky? Hrát jim na flétnu jako v nějaké Ali Babově jeskyni? Být zároveň naprosto aliterární.

Nedávno mi psala exka na Viber.

Tak jsem se přestěhovala. Přerušila školu. Našla si práci, pak druhou. Je ze mě Pražák, ačkoliv to odmítám připustit nahlas a vnitřně zůstávám věrná O******. Hodiny tikaj.

Odepsal jsem jí, že školu nepřerušila, ale že jí vyhodili. Že to byla docela normální škola a dost se divím, že absolvovala tolik semestrů. Na jejich místě bych ji vyrazil hned na první přednášce. Jak byla vzteklá, to si neumíte představit. Chvilku trucovala, nadávala, pak napsala, že skutečně za nic nestojím, jak ostatně věděla od počátku.

Připomněl jsem ji galerii. Jak jsem si tam k ní šel sednout. Hudba hrála jazzová, barová. Ztratila kluka, přišla o věneček. Utěšoval jsem ji. Najisto vím, že odcházela v růžové náladě, s korálky třpytivých slz v koutcích očí. A nebo si to pletu s někým úplně jiným a tato exka byla prostě jen zhrzená. Přeberte si to. Nicméně se mi Jana nikdy nezajedla. Byl bych s ní navěky, nebýt setkání s Lídou. Bavil jsem se s ní. To mi nikdo neveme, s ní jsem se BAVIL!


Che che che...

Ve jménu lásky

Potkal jsem ho v hospodě. Na první pohled byl pošuk, ale když mi svěřil, čemu se věnuje... musel jsem se ožrat. Prý psal pro Reflex. Těžká situace muže, který si vytvoří vlastní svět z papíru. Z politiky a interaktivní zábavy pro smetánku. Nijak jsem to nekomentoval, jen jsme pili panáky.

Světelný krok

Jeho tchyně byla drobná a hezká a na očích jí bylo znát její milou povahu. Mluvila o něm uznale. Ale málokdo věděl, že než se oženil s její dcerkou, táhl to tři roky s ní... Neříkám, že je to přímo nechutné, ale přiznejme si, že by to asi normální člověk nedělal. Normální tedy ne. Bylo ji skoro pětačtyřicet. Takže tak. Ruce pryč od zralých žen, když jsou dostupné mladé ročníky!