Jak tak ležela bez oddechu na posteli, zaplavil mě pocit marna. Co když život není jen o prznění dívek?
Co když venku je tolik ideálů, které jen čekají, než se jich zhostíme! Na druhou stranu, fantazie by se měla kočírovat, ne podňecovat, jak radí chytráci, proože asi je to teď furt lepší, než kdyby ji našli mrtvou ve výtahu na uhlí...
Co můžeme konat, ptáte se? Např. můžeme pomáhat babičkám přecházet přechody pro chodce.
Ale pak je tu zas má praktické já, které mi bez přestání opakuje, abychom užili všeho, čeho jsme schopni, neboť každý člověk přichází na svět jako přívěsek v pupeční sňůře a nutně se jednou obrátí v prach...
Ve světnici, kde jsme normálně po večerech píchali, bylo najednou jakoby kolmé prázdno.
Poté, co umřela, jsem dlouho nemohl najít další dívku na jednu noc. Nebo na nocí sedm.
Jakoby se mi nějak fantasticky zapsalo do rysů ve tváři, že jsem maniakální vrah a žádn holčina z diskotéky se mnou nechtěla riskovat cestu do pelíšku. Bály se mě, jak se bojíme maskovaných teroristů nebo černého kašle....
A já se bál, že se již neudržím na řetězu... že v sobě vzbudím zvíře a začnu zabíjet metodicky, sestavím si plán, budu je pronásledovat, když jdou z tancovačky domů a mají v sobě už dva drinky, takže se sotva drží na nožkách...
Jako pravá příšera začnu vraždit kulaté dívky s monstrózními prsy a příjemným úsměvem!
O to jsem se nejvíc bál... že propadnu zlu.
Naštěstí se nic takového nestalo a stuprum je docela normální kluk, který neujíždí na japonském pornu ani na sexu se zvířaty, pouze ho rajcují kulaté dívky, které se oblékají do černých kozaček a mluví, jako by jim patřil svět, kterému nerozumí.
Ženy existují. Jsou jako trnky uvězněny pod šutrem a jediná možnost, jak je vydobýt, je šutr kopnout ze svahu a doufat, že trnka nepoletí s ním do bezedné propasti...
Existují i dívky, se kterými se máme potřebu ospravedlňovat, (sám jsem viděl dvě), ale ti, kdo je hledali, si neuvědomili, že je vlastně nemožné, aby člověk našel právě tu svou dívku nebo nějakou její věrolomnou obměnu, dokud mu nebude představeno ospravedlnění ad hoc, v jiném kontextu jeho chudobných dějin života.
Vlahá srpnová noc. Sedím v okně s koleny u brady. Bdím. Musím bdít.
Musím bdít a myslet při tom na Míšu, která teď asi prcá s Vaškem.
Tolik jsem ji chtěl políbit první. Něžně ji pohladit lopatky. Být jejím prvním.
Ale vybrala si jak natruc ubohého automechanika, kterému neustále táhne z dechu cigareta...
S takovou mě brzy rozbolí ruka...
24. srpna 2002, zápisky mrtvé duše
Je to taktika bídných, nepříliš vhodná a doporučeníhodná, přesto jediná milosrdná taktika, jíž znám.
Čichat k jejím kalhotkám, když visí pověšené na šňůře a sluníčko se stará o jejich usušení...
Tak toužím čichat k nim na ní!
3. září 2002, z téhož
Dvě největší záhady lidského rodu jsou: proč mi ještě žádná nedala a proč jsou dívky, co mají zarostlé rokle, takové nevděčnice! Je tomu již pět let, co jí nadbíhám, snad už od školky...všecky holky přece, ať jsou seberozdílnější, jsou přece tvořeny stejnými prvky, mají chtít nejdřív sex, pak jídlo a pak zase sex... a ona má pořád oči jen pro tu tlustou bestii, která praktikuje karate a všechny nás o přestávkách bije! Nenávidím svět a svět nenávidí mě!
11. září, 2002
