Očekával jsem spíš zlé než dobré. Bylo mi už jako nemluvněti vtloukáno do hlavy, že jsem budižkničemu, že si nikdy nenajdu pořádnou samičku a že nikdy neudělám nic plnohodnotného, nic, co by změnilo podstatu světa. Jenže pravda byla jiná. Byl jsem božský snílek a naplno žhnuly mé výplody snů i v tom nejšpinavějším, zamračeném dni.
Nejromanesknější myšlenky se mi rojily hlavou. Někdy jsem i vcházel do domů, jež na mne působily záhadným dojmem. Vystupoval jsem po rozviklaných dřevěných schodech do poschodí, vcházel do tmavých chodeb a koridorů bizarních budov. To vše za pomocí aplikace, kterou jsem měl staženou v telefonu a jejíž název mi připomínal mystično. GPS Real-time Geocaching. Propadal jsem té apce natolik, že jsem zapomínal jíst. Tato stránka mého života byla vždy odfajfkována coby splněno. Ta druhá stránka, ta byla polámaná... Lidi v mém životě byli odjakživa nahovno, pouhé figurky, herci, inženýři. Znal jsemje všechny a všichni byli stejní. Stejná jízlivá ústa a všem se pod vestou zvedalo malé kulaté bříško. Nebyl jsem zvyklý s nimi mluvit a když jsem se o to pokoušel, odpovědí mi bylo jen přezírání. Jen některé lidi jsem podržoval, zacházeje s nimi jako s amulety, jimž nevěříme, ale jež máme přes to při sobě, pro případ, kdyby přece něco v nich bylo. Když jsem se jim pokoušel vysvětlit, že jsa snílkem vymýšleje věci, jež se nestaly, má duše s větší silou se blíží podstatě všeho, než když pouze zjišťuje, že věci existuji, jako to dělali ti ubožáci, nevěřícně kroutili hlavou.
Už v mládí jsem pochopil, přestože se mě tzv. škola pokoušela přesvědčit o něčem jiném, že etapu, již žiju, vystihuje nejlépe označení: věk naprosto prozaických bambulů.
Otevřeným oknem v baru zněl ropot mnoha hlasů z přehlídky kostýmu venku. Před branami areálu parkovala záchranka. Všude se to hemžilo usměvavými mladými lidmi, většinou s nějakým tím kelímkem s vodou nebo pivkem. Částečně byli mimo, částečně pod vlivem hudby. Já, jsa snílkem, jsem ovšem jen seděl v knajpě. Jaký nádherný svět je uzamčen v naší hrudi, říkal jsem si. Stačí otevřít okno, natáhnout ucho - a hle, viz, slyš, jen stěží vyjdeš z úžasu! Tajemství ropotu! Naší hruď nesvírá žádný zvířetník ani ubohý alarm v telefonu, její poklady jsou víc než nezbadatelná hojnost veškerého viditelného Stvoření! A když jsem konečně vpodvečer vylezl (nebo byl spíš vyveden) po čtyřech z hospody, otevřel se mi svět ještě nádhernější.
Je snad něco snazšího než obléci do nezvyklých oděvů sloužící? Vysokoškolačky? Ptám se, přestože znám odpověď. Není. Není to těžké, jenže lehčí je.. když nemají šaty žádné. Mastné vlasy, nedbalé chomáče kudrlin, přelivy a různé olivy, co mají vpletené v těch směšných mikádech... chtějí být krásné. Ale pro koho? Kluk je opustí již za měsíc.. a když ne, tak za měsíc ztratí zájem. Zrcadlo se rovněž má tendenci rozbít.
I když se nakrásně vyznají ve hvězdách, žádný model pro ně nebude mít pochopení. Jen žabák. A s žabáky je ta potíž, že jsou k ničemu. Proto jsou ženy dnes tak nešťastné, neboť nenacházejí dostatek mužů, kteří by bez odmluv plnili jejich neustále se rozmnožující přání. A když najdou, tak zjistí, že je to živnostník.. nebo Sokol. Když najdou, tak prodává papírnické zboží. I kdyby to byl papír s hadím zrnem, co s takovým mužským?
