Určen

Ach, lásko…

říkáš, jak jsi rád, že už mě máš zpátky.

Chyběla jsem ti.

Bože - co ti vlastně chybělo?

Má věčně špatná nálada, pláč pro věci, které ti nejsem schopná vysvětlit, buzerování nebo svalování na tebe viny úplně za všechno, ač za to nemůžeš?

Vždyť já jsem přítelkyně na mašli.

Ale ty se ke mně přitulíš

a zaboříš hlavu do mých prsou

a řekneš,

že jsem tvá krásněnka,

a že jsi šťastný - tak šťastný - že máš zrovna mě.

A začal, aniž vzhlédl.

"Nebudete mi věřit, že jsem ještě nikdy nic nezažil. Nikdy.

Muž život se kutálí jako kapička deště ze střechy. Rovnoměrné, monotónně a vždycky. A tak tomu bylo vždycky. Vidíte, že bych nemohl říct žádná potěšující slova, tak mi dovolte mlčet."

Ozval se však ohlušující protest dámy po jeho levici.

"Ale vy musíte pokračovat. Už jste ve mně probudil zvědavost"

"Tak to prý je. Musím zažít zeširoka, ale chci to pojmout stručně. V srdci mám nutkání po velkém, hutném, neobyčejném. Vždycky, i jako chlapec, jsem to tak měl. A ze zlomků jsem vybudoval pohádku svého dětství. žádnou prožitou, nýbrž vysněnou. Neboť mé dětství probíhalo jednotvárně. Matka byla měkká a citlivá, můj zploditel nevrlý, alkoholik, pociťoval jsem k nim cosi jako odpor. Plakal jsem, ale bez bolesti, jen proto, že jsem v očních víčkách pociťoval tlak. Stejný tlak jako člověk cítí, když se dívá do prudkého světla."

Tváře mi planuly touhou, ale bouře života, která by je ochladila, přicházela pěkně zdaleka.

Tu mžiklo světlo a tam zas..

dusný hluk města stoupá k výším

v tom ze starého domu slyším zašeptat

kurva

skytý hlas..

Stalo se vám někdy, že jste v tramvaji potkali dotěrného cápka? Která vám chtěl víte co. Nejmíň strčit prst do kalhotek. Rozlobený na svět, který nechápe vaší bolest, smějící se vašim reakcím.

Nenechavý. Páchnoucí po cigaretách!

Jel jsem tak kdysi k tichým zdem hřbitova, abych vzdal poctu mrtvé kamarádce. Kterou jsem zabil mladistvou nevázaností. A teď jsem projevem této podivné intence, tím, že jí položím kytici na hrob, chtěl se usmířit sám se sebou!

Do toho se nade mnou objevil ten dotěrný cápek. Usmíval se úlisně. Vypadal, že mi chce ošahávat zadek.

Vědecký problém

Je tomu už roky. Miloval jsem jednu dívku a pro tu dívku jsem se snažil a pracoval. Jednoho dne jsem to věděl. Ona mě podvádí. Zůstal sem klidný. Vyšel jsem do osamělého lesíka, v náprsní kapse jsem měl nabitý revolver. Cítil jsem, že mi nezbývá nic jiného než smrt. Stál jsem v té pustině a rozhlížel se. Nikdo. A jak jsem si sahal do kapsy pro revolver, vytáhl jsem spolu s ním i kus papíru.

Pochybná výchova

Vše začalo kdysi dávno, když jsem potkal shodou okolností dospívající dívku v rozpuku vnad, která mě dráždila svými vůněmi. Jako rovněž dospívající jinoch jsem jí byl představen a od té doby jsem se od jejich krásných stehen nehnul ani na krok - chodíval jsem za ní jako pejsek, když s kamarádkami vyrazila čůrat mezi auta a když do sebe házela křídla a bavila se o přirozeních bývalých synků a tak.

Mohu snad dodat, že jsem ji vroucně miloval, jako to umím snad už jen já. Jak umí milovat týraných, vysmívaných a zahanbovaných šestnáct jar ryzího života. A těch několik jar, jež mi bylo dáno, se jí toužilo tolik dlouhých, beznadějných měsíců vyzprázdnit do klitorisu. Není divu, že jsem se stával vlivem neukojeného chtíče trochu zádumčivým a dlužno dodat až podivínským - což jsou ostatně rysy, které stuprumovi zůstaly už napořád, domnívám se, že převážně přes takové svůdné rajdy jako ona. Proto tvrdím vždy, že škaredé dívky si má člověk pouštět k tělu blízko, kdyby se snad zapomněly a přesto mu z lítosti daly, ale sprosté štětky ještě blíž. Když už pro nic, aspoň pro vzrušení z pomíjejích krás okamžiků, jež žádný mladý organismu nemůže zakrýt, pro tu radost z čiré vůně menstruace, jež se jí zvlíná z rozkošných puntíkatých kalhotek, když celou hodinu sedí na kulaťoučkém zadku v lokálu, kde se beztak málokdy větralo. Sedívali jsme tak spolu často. Jak se kolem jejích laních očí zalesklo, když si mohla rýpnout do bývalých nabíječů, mi vždy skýtalo neskutečné potěšení. Tiše si povzdechla, sfoukla pěnu z kapučína a přejela si dlaněmi po hýždích. "Právě tak jsem to měla ráda u Oldy, víš" a koukla na mě. "Pěkně hardcore." "Ale ten idiot udělal Šilhavé Monice spratka," vyštěkla podrážděně po krátké pauze. Iluze, že se její kypré tělo bude již brzy pařit pod mým neutuchajícím zápalem, mě zcela přemohla. Pronášela jalové řeči o kancích, kterým nasadila parohy, o pupkatých tatících, které svedla a zpod těch sexy víček gothic sedmnáctky, která si libují ve flirtu a prasáckém sexu se spocenými burany, co mají trenky stažené ke kotníkům a poslouchají retro hudbu, působily obzlášť věrohodně. Byla tak dobrá přehánečka, že by pravdu už neřekla, ani kdyby ji snad dokázala rozlišit od bajky. Právě z těchto důvodů bylo mi zatěžko jí vyznat lásku. Zápasilo ve mně odhodlání rozkroku, kterému by se líbilo jí mít za postelovou pannu, a to právě proto, že jsme byli tak rozdílní, s docela jinými obavami. Kolem rtů mi pohrával asi unavený, bludný úsměv jako měsíční paprsek procházející za zimní noci poli bodláků. Bude mi ten terčík věčně mokré kundy věrný? Neztratí se snadno ve větru radovánek a dovádění, když uvážíme, že má tak lehké nohy (působily tence jako lyžarské hůlky) a ještě lehčí srdce? Trvalo snad tři trýznivé měsíce, než jsem ji napsal srdcervoucí list, který přede mnou později v restaurantu spálila skrz zážeh zapalovače.

"Ty chudinko," zajásala a mnou projel osten křivdy. "Ty se nikdy nepřestaneš snažit, viď," a přitáhla si mou tehdy dychtivou tvář s rilkovskýma očima blíž k její blůzce, kde už trůnily dobře vyvinuté dvojky teenky s push-upkou, vždy připravené k rychlé svlékačce.

"Můžeme šukat, ty pošuku, jestli chceš. Sice jsem tě měla vždycky za mimoně, to jó, ale až tak nejškareději nevypadáš. Máš zvláštní ksicht." Zadívala se přitom na mě vítězoslavně jako první bojovnice za ženská práva za řečnickým pultíkem.

Thomas Kinkade, dovolte mi zdůraznit, jedinečný blázen. Narušený už od kolébky, potuloval se od jedné patologie k druhé, od jednoho přestupku k druhému. Maloval přeslazené, kýčovité chatky, lesy, soby, medvědy, racky, přírodu, kterou stvořil Bůh. A byl v kýči nejlepší ze všech, i v kýči života, což je jedna z nejtěžších uměn, kterou zvládne úspěšně jen kombinace alkoholu a divných sklonů. Svět je lehčí o jednu ztracenou citlivou duši, o jednoho nenapravitelného snílka, o třeštidlo zmaru. O vesnického balíka, který neveděl, co se sluší, který nikdy nemyslel dál než na to, co bude mít k večeři.

Domergue byl pravým strážcem barev belle époque. Nikdo a tím myslím nikdo nedokázal ve dvacátém století tak mistrovsky tónovat. Přestože dělal zdánlivě opakující se výjevy mladých ženušek, nelze mu vypřít eleganci, prostou a prostoupenou pozorovaním kund. Hluboce jsem ho vždy obdivoval, i když nikdy opravdu nezazářil a žil dost fádní život, který se skončil na pařížském chodníku.

Ovoce

Je až neuvěřitelné, jakou pozornost si dokáže taková kartonová rulička obalená měkkým čerchovaným cárem získat. Když si to uvědomíme, kolem toaleťáků vzniká v moderní společnosti hotové náboženství, které stejně jako některé jiné okultní komunity má své věřitele rozdělené na dva tábory. Zde by tomu bylo, řekněme, třeba na předotočáky a zadotočáky. Zadotočáci jsou lidé, kteří rádi odmotávají toaletní papír od stěny, zatímco předotočáci nechávají koncový cancour plandat u svých stehen a rolují ho jakoby přes vršek. A když papír dojde, je to pro spotřebitele něco jako kdyby se křesťanovi zakutálela pod lavičku oplatka nebo tak něco…

Pohádková krása

Dnes je nejkrásnější den ze všech dnů v kalendáři.

A kdo mě zná, tak ví proč!

A kdo ne, tomu popíšu, co se dá dělat, když vám je tolik, co vám...

Leona mu jednou řekla (když byli mladí a smrtelnost byla jen dalším způsobem, jak si vyjádřit vzájemnou oddanost): "- jestli umřu první, Cypriáne, najdu nějaký způsob, abych ti řekla, jaké to je v nebi. To ti přísahám." Tehdy ji umlčel polibky a řekl, že jestli umře, umře i on, se zlomeným srdcem. Ale on neumřel, že? Prožil tři dlouhé, prázdné měsíce a během této doby si nejednou vzpomněl na její lehkovážný slib. A teď, když cítil, že ho naprosto zničí zoufalství, tu na prahu jeho domu stojí tento podivný idiot, který měl představovat anděla. Nabídl mu, že ho usmrtí zcela bezbolestně a on konečně zas po měsících spatří svou osudnou milenku! Nabídl mu totiž, aby se zúčastnil svatby jeho dcery, která byla skutečným andělem.

Řekl, že bude k dispozici bar natolik zásobený pivem, destiláty a likéry, že by stačily opít slušně velkou armádu, taktéž zásoby jídla budou nekonečné a ke stolům těch, co spokojeně budou sedět a cpát si žaludky, je bude nosit tucet uštvaných servírek.

Ale Cyprián řekl ne, pod fasádou všech těch slavnostních slibů a květin jsou lidi na svatbách jen ve jménu šoustání, co je mi po těch ubohých lidech bez fantazie!, bouchl mu dveřmi před nosem a vzal to do koupelny, kde měl na umyvadle přichystanou svojí denní dávku.

jen co do see napumpuješ astedrin,
všechno v náhlém mrknutí přestává existovat.
lidi, stromy, budovy... zdi, problémy, děcka,

výmluvy na menstruace, staří lidi v léčebnách, kancelářské krysy,
vše přestává existovat, zatímco nádherné konfigurace vyplňují
tvou nevinnou mysl...

jsi jako čerstvě vylíhlý obyvatel planety,
zanechávaje v prachu eukaryoty,

zůstávající maximálně mužem s rudou ještěrčí hlavou, co vrtí ocáskem
v rytmu stále malátnějším a neurčitějším,
dokud si flashbacky nevezmou, co jim právoplátně náleží..

Myslí poslední dobou jen na cíťu, na její hebkou kůži a malinké tělíčko, které se kroutí a hroutí pod přívalem slasti! Pod vlivem drogy se ocitá v prostoru, který nemá s naším prostorem nic společného.

jak světlý stín v mé sny,

v teskné dny
se díváš tiše,
šeptáváš si ukolébavku o cítě.

_{Holky dělaj všechno pro to, aby byly sexy, kluci pro to, aby měli sex.}

Od té doby, co trvale myslel na objekt svého chtíče, na cíťu, se přestal hrbit. Láska mu naplnila údy. Potřeboval ji alespoň v představě potřísnit na prsou. Na druhou stranu mu do pravé ruky vstoupil nějaký zánět, jak si měl tendenci mnohokrát denně uspokojovat pohlaví. Nevěděl, čím si vysvětlit, že nedokáže plnit běžné úkoly dne a je čím dál tím víc zaměstnáván svými úzkostmi a nepochipitelnými fóbiemi. Tak například nemohl spát několik dní v kuse, když mu po prostěradle proběhla zvlášť chlupatá a nechutná stonožka. Tisíckrát se mu již zavrtala do uší, vlezla mu během mokrých snění do úst i do zadku, ale místo toho myslel jen na to, jak mu klade dovnitř střev jaspisově zbarvená vajíčka. Které se vylíhnou přímo v něm a zamoří celé ústrojí. Naplní jeho cévy bakteriemi e.coli a on vyvrhne játra i žaludek, zrovna když bude v nejlepším při masturbaci.

Za vše může cíťa!

Nenávist si však pamatuje, nenávist si pamatuje dlouho poté, co láska zapomněla.

Tak nezapomeň, že když se mi zprotivíš, zničím tě!

Pamatuji si, jak jsem měl váš věk, sotva dvacet, pořád jsem seděl opilý, pořád s vlasy mokrými od piva, jak mi padala hlava do kríglů, v nonstopu od deseti večer do zavíračky. A pak, když jsem tři hodiny šukal nějakou nenormální holku, navzdory hluboké ebrietě jsem ve varlatech ucítil dobře známé chvění, jsem s ní vyrazil trajdat po městě... Bylo teprve sedm hodin ráno, ale našli jsme kavárnu, kde se už podávaly snídaně, a objednali si porce hodné nenasytů. Vajíčka, toasty a káva ji vzpružily. A já si objednal další čerstvý gambáč a v klidu se vyzvracel do rododendronu v koutu místnosti. Dalších pět v rychlém sledu, objednal jsem třeba pět pro skupinu přátel, která nikdy nepřišla a tak. Ty oči plné kalu a piva a chtíče a nervů vzboužených na pokročilou úroveň. Ta klátivá chůze a pády do výloh před osmou ráno. A nikdy nezaplacené účtenky. Ty pohledy a výčitky barmanek, baristek a prodavaček, ty mě pronásledovaly roky, vždy to bylo to samé v bleděmodrém. Směšné snahy. A už jsem tehdy nejasně tušil, že mě tahle existence ztraceného případu bude dlouho a trýznivě naplňovat. Ptal jsem často básníka na dně sklínky, jestli mám pokračovat a on málokdy odpovídal. Tak jsem se na něho vysral a dělal, co mi velelo srdce, tedy pokračoval, dokud mi stačilo vědomí! Tehdy jsem měl nepřetržitý výraz potlačované sebevraždy v tváři, nevím, jak k tomu došlo, vy víte? Přece takový veselý kluk jsem býval v osmi letech. Každopádně jsem se dlouhé roky bál toho, co vidím v zrcadle a vůbec se zpětně nedívím, že jsem se toho bál! Báli se toho totiž všichni, které jsem měl čest poznat!

Buď jsem povzbuzoval jiné mladíky, aby se bili navzájem (jak nesnáším násílí), nebo oni mlátili mě. Zlámali mi žebra a druhého večera jsem v knajpě byl znovu opil a znovu se sápal jejich holkám do rozkroku. Mám podezření, že je po nějakém čase omrzelo mě mlátit, taky jsem vypadal jak mýval, protože už mě pak nebili a hned s nadávkami odcházeli...

Kupa sena

Když hrajou Kolumbijci fotbal, je se na co dívat.

Rozpoutala se válka národů v čutání míče do branky.

Zvítězit ale může jen ten nejlepší.

Těch nejlepších jedenáct.

Tak jen bujně, vy hřebci, trefujte se, ať máme proč volat GÓÓÓL. Olá!!!!!!!!!

Vzpomínky časem vyblednout, ale na netu si vás budeme moci pouštět donekonečna. Vaše tanečky po vstřelené brance.

I pocity nespravedlnosti.

Neskutečno se promítne do vašich kostkovaných dresů!

Tělové mléko

Člověk je jediný tvor, který se směje a zároveň pláče, protože jako jediný vidí rozdíl v tom, jaké věci jsou a jaké by měly být.