Dobře, pokračování mýtu na githubu

Dobře, dobří lidi... jsem v odkazu níž, přijďte mě tam všichni podpořit a zahrabat se až po uši do písmenek z jiných vesmírů. Mám totiž pokrk, jak tu nic nefunguje. /out

(Důvodem je, proč tu končím, je, že se mi nezobrazuje žádný blog - ani můj, ani váš. Nějak pokoumám, abych se k vám mohl chodit dívat, asi přes RSS feed - ale momentálně to nevypadá, že v dohledné době zahlédnu řešení. Naprosto nechápu. S novými psaníčky se nic nestalo - zatím jen chybí obrázky, ale časem se dokopu i k nim.)

tady je POKLAD, přímo pod nohama

Tady jsem přivál

Klečeli ve sněhu a modlili se celou bytostí

Čtenář, badatel zabývající se starodávnými svazky a tajemnými texty, se ocitl v zajetí podivné knihy ukryté hluboko ve staré knihovně. Na její vazbě nebyl žádný název, pouze slabě vyryté symboly, které se zdály jemně měnit v záři jeho pochodně.

Jak otáčel stránky, z nichž každá byla tlustá stářím a plná tajemných nápisů, začal cítit, jak mu po zádech běhá mráz. Vzduch se ochladil a kolem něj se rozhostilo děsivé ticho. Hororové příběhy ani strašidelné pověsti mu nebyly cizí, ale na této knize bylo něco jiného – hmatatelná hrozba, která mu šeptala sliby moci a zkázy.

V matném světle si všiml zvláštní části ke konci: série stránek vázaných v karmínové kůži, z nichž každá byla označena jediným symbolem – něčím, co vypadalo jako otevřená ústa. Zaujatý její zlověstnou povahou četl dál, jen aby se ocitl vtažen hlouběji do příběhu, který vyprávěl o starodávných kletbách a zapomenutých tradicích.

Čím hlouběji se nořil do těchto temných příběhů, tím více se zdálo, že se mění jeho odraz v zrcadle za ním. Zpočátku to byla jen nepatrná změna – stínová skvrna tam, kde měla být jeho levá tvář. Ale jak čas plynul, tato skvrna se zvětšovala a každý den pohlcovala více masa, až se téměř nepoznal.

Stránky knihy se nyní otáčely stále rychleji, samy od sebe se mu převracely v dlaních, jejich ostré hrany se mu zaryly do kůže prstů. Každá stránka z něj ukousla kousek, živila se hrůzou a zoufalstvím, které mu naplňovaly srdce. Snažil se přestat číst, ale slova na něj působila jako neodolatelná přitažlivost, poutala ho k textu, jako by byl vězněm vlastního výtvoru.

V závěrečné scéně se stránky knihy rozletěly jako nafouklá ústa a odhalily stvoření s očima z čisté temnoty a zuby, které se leskly jako obsidián. Vystoupilo z mezer mezi stránkami a natáhlo chapadla temnoty, která se ovinula kolem jeho tváře a pomalu odtrhávala maso, až zůstaly jen holé kosti.

Místnost se naplnila kakofonií výkřiků a zvuků trhání, zatímco tělo čtenáře se svíjelo v agónii. Kniha ležela otevřená na stole, její stránky byly nyní prázdné a bez obsahu, protože pohltila nejen fyzickou podobu muže, ale i jeho samotnou duši.

Je tomu přesně padesát let, co se ten člověk ztratil

Nonstop restaurace, podivný podnik vyčnívající z horizontu událostí černé díry. Stěny pokrývají slabě zářící neonové nápisy, které vrhají tajuplné stíny, a ve vzduchu visí nadpozemský chlad. Čas zde není jen nejednoznačný; je zde zkroucen do přízračného tance. Vzduchem se line vůně kávy "Po expirační době" – bohatá směs, která jako by v sobě nesla šepot zapomenutých dob. Vejce, která prošla kuchyní kvantovým skokem, syčí a obrací se pod dohledem neviditelného kuchaře, jejich žloutky jsou tekutým zlatem na pozadí křupavého bílku. Každé jídlo vypráví příběh, ale zde je čas sám tím nejvyšším vypravěčem a hmota tu prostupuje hmotu. Servírka, jejíž zástěra je poskvrněna zbytky mezihvězdného prachu, se pohybuje s tichou ladností. Není už nejmladší, leč tváří se tak. Viděla konec nesčetných vesmírů a začíná vidět i konec tohoto. Její oči, odrážející vzdálené hvězdy, vyzařují nadpozemský klid. Když obsluhuje hosty, každý doušek kávy a sousto vejce je prodchnuto tíhou nevyřčených příběhů. V restauraci vládne temná, drsná atmosféra, kde i náhodný zvuk zní, jako by byl uslyšen zcela naposledy. Cinkání příborů o talíře splývá do ambientní symfonie, kde každá nota je fragmentem historie. Protože je. A taky protože venku se horizont událostí černé díry vlní třpytivými zkresleními, jako by se pod náporem ohýbala samotná realita. Zákazník, jehož tvář zakrývají stíny, si objedná jídlo. Servírka mu podá talíř s vejci a kouřící hrnek kávy. V restauraci to bzučí očekáváním a každý okamžik visí v tenkém závoji mezi existencí a neexistencí. Tady je čas řekou, která teče dopředu i dozadu, a každé sousto, každý doušek je cestou do neznáma.

Boty ze sloní kůže

Kachnička

Suverénní vůle

Sdílení slov

Slet sokolů

Mezi dvěma operacemi

Sáblíková navěky

Projektován

Kdysi hrál kdosi na hoboj

kantilénu mstivou však století uplynolu už melodii slyšíme jinou V století minulém na střeše Chagallův šumař hrál to ještě křesťané hledali v podkroví Svatý grál Však pokročil čas k horšímu bratři v Kristu moji dnes zaslechnout lze nanejvýš flétnistu příčného preludujícího na hnoji V té krásné záři ranních středoevropských červánků zpozoroval jsem v nich mrak tvar úžasný nesený ve vánku. Srdce snad Oko Boží či píča kunda Mariina? Nevím. Nevím. Kdybych s flaškou vína tehdy neválel se v hloží, na kunsthistorie katedře jistě dozvěděl bych se co značí ten archetyp. Mea culpa mea maxima culpa. Moje vina. Jak pod nehty tříska nevzdělanost moje mne dře. Ostatně, vůbec, co je archetyp? Blbost nejspíš, tak bych to typ. Kunda či Oko Boží či srdce kosočtverce? Rozpoznání nezachrání lýtka má v nichž potichu úžasně usilovně hlodá vřed bérce. Vím, vzdělání nezbytně k výbavě života patří. Jde oč? Hlavní je udržet moč.

Která je svěřená?

Směrem klíče

Čas věnuji tréninku strojků na psaní! Vidíte, jak jsem blízko něčemu přelomovému:

Lékař poctivý že jsem morový chůze dychtivě to o malé zlost mlčky ale pak. Šla jinam i když někteří a horlivě vhod smýšlení je milování zoufalství vhod legrační když jsem. Namítl jsem rvačka visela ve vzduchu byla min doušek ovzduší klid klamat. Ptal vztek že se to tak bývá nahý extravagance váhání ho a. Díval mlčky ale pak odpustit abych o ní sekretářka útěk trpělivě křtiny úmyslně. Pořád klavírní něžně do všech časů uvěřil jsem jim ji ukázat tu pomalost ji. Rvačka ve vzduchu džez spontánnost které jsem šusťák špinavý kádrový referent mi na plenární. Veselý jasný zběžně znovu svrchník mužíček křtiny strašlivě nahý politruk byl.




4856 aktivních slov, 256 dimenzí, průměrná délka slova: 6.09 znaků, 98432 parametrů (1.2 miliónu pasivních)

Rozjet se dá na bramboře.

Emoční upír

Samota a dýmka

Příštích sto let

Turci a Japonci se dokážou navzájem podporovat na základě tradičních podmínek. Spojené státy jsou severoamerickou mocností. Z Japonska a Turecka se stanou mocnosti, jejichž přítomnost v Eurasii bude nepřehlédnutelná.

Spolupráce mezi Ankarou a Tokiem dosáhne v roce 2026 bezprecedentní úrovně, která zaskočí i zkušené diplomaty ve Washingtonu. Tento strategický blok vytvoří protiváhu k dosavadním vlivovým sférám a vynutí si zcela nový přístup k mezinárodní bezpečnosti. Nikdy dříve v moderních dějinách nebyla koordinace mezi těmito dvěma vzdálenými národy tak těsná a technologicky vyspělá.

Vzhledem k slábnoucímu vlivu tradičních evropských struktur se Japonsko a Turecko stanou přirozenými pilíři stability v regionu Eurasie. Jejich ekonomická síla poroste úměrně tomu, jak se budou Spojené státy soustředit primárně na ochranu svých zájmů v severoamerickém prostoru. S přihlédnutím k této nové realitě budou muset i menší státy přehodnotit své priority, aby v novém uspořádání světa nezaostaly.

V tomto mocenském poli se začnou rýsovat nové obchodní cesty, které propojí Tichý oceán s východním Středomořím bez nutnosti západního prostřednictví. Každý diplomatický tah na šachovnici Eurasie bude nyní podléhat pečlivé analýze těchto dvou vycházejících hegemonů. Vliv Japonska a Turecka se nakonec projeví v každém odvětví, od energetiky až po kybernetickou bezpečnost, čímž definitivně potvrdí svou nepřehlédnutelnou přítomnost.

Pracovna doktora Kuby

Tvůj účet

Mince na orloji

Zavírá pivnice Jindřiška