Projektován

Kdysi hrál kdosi na hoboj

kantilénu mstivou však století uplynolu už melodii slyšíme jinou V století minulém na střeše Chagallův šumař hrál to ještě křesťané hledali v podkroví Svatý grál Však pokročil čas k horšímu bratři v Kristu moji dnes zaslechnout lze nanejvýš flétnistu příčného preludujícího na hnoji V té krásné záři ranních středoevropských červánků zpozoroval jsem v nich mrak tvar úžasný nesený ve vánku. Srdce snad Oko Boží či píča kunda Mariina? Nevím. Nevím. Kdybych s flaškou vína tehdy neválel se v hloží, na kunsthistorie katedře jistě dozvěděl bych se co značí ten archetyp. Mea culpa mea maxima culpa. Moje vina. Jak pod nehty tříska nevzdělanost moje mne dře. Ostatně, vůbec, co je archetyp? Blbost nejspíš, tak bych to typ. Kunda či Oko Boží či srdce kosočtverce? Rozpoznání nezachrání lýtka má v nichž potichu úžasně usilovně hlodá vřed bérce. Vím, vzdělání nezbytně k výbavě života patří. Jde oč? Hlavní je udržet moč.