Dítě kráčí vysokou trávou, nohy lehké, sotva se dotýkají země. Slunce se proplétá mezi větvemi a kreslí na jeho kůži třpytivé mapy. Vítr zpívá mezi květy a šeptá slova, jimž dítě ještě nerozumí. Stromy se zavírají kolem něj jako něžné paže starého příběhu. Cestička, kterou kráčelo, mizí v záplavě květin a zeleně. Je to zahrada? Nebo sen? Chvíli se dítě směje, rukama rozhání třepotavé světlo. Ale pak… zastaví se. Všechno se zdá jiné. Stromy jsou vyšší, tráva hustší, nebe dál. Kde je cesta? Srdce se rozbuší jako motýl v dlaních. Oči hledají známou tvář, hlas, který by ho zavolal zpět. Nic. Jen ševel listů, jen zpěv neviditelných ptáků. Pak se ale objeví cosi jemného, cosi známého – vůně jasmínu, něžná a vřelá. Dítě zavře oči a následuje ji, jako by vedla jeho kroky sama země. Mezi listy prosvitne jas. A tam… Maminčiny ruce. Otevřené. Čekající. Dítě vběhne do její náruče a zahrada se rozplyne ve zlatavém světle. Už není ztracené. Už je doma.
Žádné komentáře:
Okomentovat