Sněz tu ledvinu

Kastrát

Sedimenty touhy

Ptáčková

Silueta kačky

Nehybnost

Těžká Tereza (herečka) a její nepopsatelný harém

Tady jsem jako zkoušel umělou inteligenci. Nemyslící hovado, říkají, ale texty jsou to docela hezké. Takové umělé. Asi jako pětileté děcko, co zkouší dělat limeriky.

Volil jsem Fialu, jako jsem kdysi volil Husáka

Čmelák a jeho sesuv k zemi

Nepěkně se kdysi dělo. Můj několikaletý vztah s Jituškou už nestál za nic, byl to jen stín těch dob, kdy jsme si měli co říct, kdy mezi námi vířila věnce červeného listí a kapénky citů... památka na ni, na tu vyschlou, vysokou dívku, věčně oblečenou do roláku, mi pevně sevřela hrdlo, když jsem se onehdá díval do planoucího krbu... a můj smích, když jsem si připomněl nějaké její postřehy či vtip, to byl smích neradostný.. takový, jakým silný člověk skrývá svou bolest. 

Pamatuji si, že měla velmi oblé zoubky a vždy bělostné.. jako čerstvě napadaný sníh... jako ta veverka v něm. To si z ní pamatuji, ta ústa a její zuby, jazyk a pupík. Šli jsme sami lesem, všude bylo bílo, zaváto. A ona myslela, že hlouběji v lese bude lepší viditelnost... byli jsme totiž dost vysoko, ona zbožňovala, když mohla koukat na oblohu a vidět tam svítit hvězdy a tak. Ale ta bouře, jak jsem řekl, byla za námi, před námi a mohla kdykoliv upozornit na svou přítomnost. 

Našla stopy saní. Bylo od ni velmi nepředložené, že mi oznamovala kde co. Mě totiž nic nezajímalo, kromě jejího tepu. Když jsem jí držel. Ona měla dost dobré boty, takové gumáky, pohorky. Já měl vždycky šunty - ani značka, ani pohodlí, ani bytelnost... jak podešev z kusu uhlíku a maličko pohliníkované, ale to je vedlejší. Měla ke mně myslím velkou důvěru, aspoň to jsem z ní neustále cítil. Nevěděla, co jsem zač, že vkládat důvěru do mě, to je rovnou jako se nechat zruinovat, okrást, zabít. Nicméně ten modrý květ, jak jsem jí přezdíval, protože nosila ty modré bundy, roláky atd., jsem nepřesvědčoval o svých úmyslech, o své povaze... když jsem byl důvěryhodný, pak jsem tedy byl. Cheche. Měl jsem tehdy ve skutečnosti jen jeden sen. Uskutečnit pochod na Špilberk. Byl jsem tak zblbnut vyprávěním o hrdinech z Parmy, kteří se tam na vlastní pěst vypravili... ty úprky z Itálie, do Švýcar a pak tam, pokud možno pěšky, že jsem v mysli neustále slyšel měkké klevetení divokovlasých Italek, jejich sladké obličeje a něžné výrazy temných očí. Tato pravda, kterou ona nemohla pochopit, protože ji neznala, bylo to jediné, co mě tehdy, navzdor nezřízenému ničení, drželo nad hladinou. Přišel jsem k ní jako anděl z bouře a jako anděl opět zmizel, za to mi mohla být vděčná, nebo teda může... Její život díky mě nabyl životnosti. Žáru. Proměnila se víc ve skutečnou ženu z masa a krve a kostí...

Bouře prý někde v dolině řádila, a nízké zákrsy borovic mírnily tam výše, u nás, její sílu. Avšak na místech nechráněných těmi porosty, tam se to mlelo a v té pustině, kam ona mířila, tam to hraničilo s vichřicí. 

Terzo incomodo

Tak jak se jmenuje článek, se jmenuje i běh mých myšlenek. Když jsem melancholicky naladěn, myslím v italštině totiž.

Želva Eva

 

Pražená káva

Pojmenoval jsem svého nového motýla, je to mimochodem hnědásek osikový, dneska už celkem raritní kousek, tak tohohle jsem pojmenoval Eva. Po holce, se kterou jsem chodil během stužkováku! Tehdy byla pořádná klisnička, všecko na svém místě, jen ta hlava ji tam ne a ne padnout. Naštěstí jsem se jí rychle nabažil a přeskočila jiskra mezi mnou a její nejlepší kámoškou Sandrou. S tou jsem byl dlouho... měsíce. Prodávala ve zverimexu. Ale byla velmi chytrá a dá se říct, že až vychytralá.

Přebornice v jiu-jitsu zbila na ulici milence

Odpradávna cuchta

Teror v BDSM salónku

Jestli mě opustíš, zabiju se

Sápe se na poníka

Pudřenky, hra svalů v obličeji

V tak hlučném hotelu jsem ještě nespala

Víme moc dobře, co jsme ještě před sto léty netušili. Že totiž jakákoliv odchylka od systému, uloženého ve vědomí kolektivním, se spontánně pociťuje a hodnotí jako chyba. Víte to samy nejlépe, když odmítáte šmahem chudé, leč ctnostné mládence, kteří se vám dvoří a nazítří na diskotéce skočíte do postýlky samečkovi s nejhezčí motorkou. Časem se však setře tento pocit rozporů, které struktura vědomí dosud téměř nenásilně vyrovnávala ve vaší hezké hlavě. A poznáte, že každý chlap stojí za hovno. Pak do konce života nadáváte. Není nic nad to zjištění, že se tak můžete vypracovat už v mládí. Nicméně, a to buďme spravedliví, vy - jakožto prototypy dívek - nejvíce spadáte do oblasti, dosti široké ostatně, do oblasti estetické... a to už ať jako jednotlivé složky (nohy, ruce, pohlaví), nebo dokonce i jako celek (prsy). 

Překáží vám ovšem v rozvinutí na třetí stupeň vývoje - jak se říká úrovni Piču, Pikaču, Rajču - jedna hnusná a rozlezlá věc, téměř sněť, vytvořená lidmi a jimi zdokonalená v takřka již normu. Této normě se říká společenská vládnoucí vrstva. Politici, právníci, novináři a podobná havěť, nejnižší příčle lidství, stojí vám v tomto rozvoji. Tyto trosky lidství se projevují nejrůznějšími způsoby ve sociální sféře a jejich funkce není vůbec jen sdělovací. Projevují se tak, že stmelují jiné oblasti pochybného lidského počínání (design, móda, sběratele motýlů) a sdružují je do jakýchsi celků, ovšem hypotetických, které nefungují právě jen proto, že už na ně nikdo nemá čas ani peníze. Z vašich zdrojů ale vysávají veškerou vláhu, které vaše mládí může mít a má..- a vaši ozdobnou funkci - ten účel, pro který jste zrozeny, zašlapávají do bláta... třeba jen jediným slovem nebo článkem v tisku. Činí z vás jen právě něco neskutečného - něco abstraktního, žena pro ně už není skvostná skříň nebo jiný kus krásného nábytku, je to pro ně přirozený most mezi zajišťováním pohodlí pro muže a zajišťováním základních potřeb pro dítě.

Ostatně existují jiné, přemnohé jiné cesty, po kterých se tito pochybní lidé vydávají ve snaze vás odstřihnout od vašeho přirozeného naturelu, od krásy duše ženy, která se projevuje gesty natolik jednoznačnými, že o ní nikdo, kdo ji z vlastní zkušenosti poznal, nemá potřebu cokoliv více vykládat.

Londýnský orchestr hraje Elgara

Já, asi jako všichni vyznavači náboženství s jakousi slepotou a dvojakostí tvrdošíjně odlučuji Boha od všeho zla, od všech omylů a běd, zatímco současně pokládám za danou věc, že má nad vším svrchovanou moc. Hledám něco jiného — nějakou zlomyslnou, zrádnou, klamnou sílu, která přes boží vševědoucnost a všemohoucnost přece jen podvádí a zrazuje — a nalézám ji v chybách a zvrácenostech lidského srdce, jež Bůh stvořil, nad nímž však nemá vládu, protože ji nechce mít. Umřela královna britská, to je neoddiskutovatelné. Tady ale nevíte něco důležitého. Byla totiž i mou královnou. Královnou mého srdce. Toto srdce, jakkoliv je prchlivé, smyslné a zrádné, není srdce zlé, ba zlomyslné. Ovšemže, ono není zlé, avšak tu ránu, jíž mi zasadil Bůh přímo do solaru tím, že usmrtil tuto mimořádnou slečnu, přímo v této ďábelské době, kdy se síly zly srocují na parcelách nukleárních elektráren, nedokážu svým chabým rozoumkem pochopit, ba ji ani pochopit nechci. Považte, jaká to byla dívka. Přežila 14 předsedů vlády usilujících špinavýma pazourama o její trůn, dokonce i prince tyrana Filipa, jejího manžela, se kterým od třinácti let udržovala nečisté vztahy, nejdřív pomocí dopisů, později pomocí podvazků.

Šetřme génia

Umřela královna Walesu

Pan Macek má novou známost

Kilonova v kalhotkách

Tělo na tělo

Potrefená husa

Schovala se ve spíži