Myslel na to, co se právě přihodilo. Bylo to, jako by se oknem díval do něčího vědomí. A pak mu blesklo, Silva. Silva byla vždycky částečně mrcha. To já jsem si myslel, že ji můžu změnit. To byla moje myšlenka, nevnutila mi ji ta druhá. Proto mi to připadalo tak divné. Snažil se ten hlas zařadit, dát ho do kategorie, do které patřil, ale nedařilo se mu to. Však ono to přijde, ujišťoval se. Dříve nebo později se mi to vybaví a všecko se vrátí do zajetých kolejí, zatím musím být poslušný. Zelená světla displeje tabletu zmodrala, pak zčervenala, pak pohasla do temně rudé a logo jablíčka pomalu vyhaslo. Pak opět vyrazil, osamělá postava pod hvězdokupou, v šortkách a tričku, obnošeném až na vlákénka, v neexistujícím vlahém větru, s podrážkami dutě klepajícími do tvrdé půdy. Když procházel zápisky z jejich vztahu, tedy někdy kolem zimy 2005, někdo bojácně zaklepal a vstoupil. Tvářil se zaraženě, jako školák nesoucí domů trojku z tělocviku. "Ehm" řekl. "Poslyš. Je mi to skutečně moc líto. Osobně jsi mi moc sympatický. Ale to na věcech nic nezmění, chápej." Řekl, že chápe. "Nemám jinou možnost," řekl ten druhý, "než oznámit Silvě, že jsi zpátky ve městě." Poprvé toho dne mu po tváři přejelo ledové pohrdání. Co přejelo, při nárazu podklouzlo - inu, bylo tam...
Tlustý kluk, se kterým chodila (do třídy) na střední, se mezi hosty pohyboval šouravým krokem toho, kdo navzdory totální absenci společenské zdatnosti dosáhl úspěchu, o jakém nesnil ani v nejdivočejších snech. Jeho hnusné, nemyté vlasy vlály pod taktovkou větráku. Něco, co stálo vedle stánku s občerstvením, zakašlalo ve snaze přilákat jeho pozornost. Bylo to mohutné a z obličeje tomu trčely vřídky a maz. Obličej to vůbec mělo rovnou jako na odstřel. "Za pět korun jednohubka s čedarem,” řeklo mu to lepkavým hlasem. "Nic takového," řekl tlustý kluk. "Jediné, co mě může momentálně oslabit, je, když se začnu přežírat jak prase. Jde o přizpůsobení, sžití se. Chceš ze mne snad udělat prase?" A vrhl po holce, též její bývalé spolužačce, znechucený pohled.
Ztratíš mnoho věcí. Neztrať tohle. Kdo mu to jen říkal? Chybí ti snad po tom, co ti způsobila? Snad nečekáš, že se vrátí? Jednou šukna, navždy šukna. Bude přijatelnější si narazit dvě děvčata na nezávaznou zábavu, než se pokoušet odpustit té štětce. Měl by se vrátit do kuchyně, připomněl si. Čeká na něj v lednici parádní skopová kýta, jen osmahnout, drobet opéct a relax v podobě dvanácti prvotřídních jedenáctek Krušovic.
Žádné komentáře:
Okomentovat