Prováděla s klukem zvrácenosti

Od jihu k nám doléhalo burácení hromu, jak se bouřka blížila a zase ustupovala. Seděl jsem s ní v té jizbě, kde jsme spolu prožili divokou noc. Bylo takové dusno, že se nám ani nechtělo mluvit. Pořád jen koukala na mě, střídavě na mě a na okno, za nímž šili všichni čerti hromy a blesky. Náhle se zeptala:

"Premýšlels o tom, co se stane, když tě chytí?"

"Ne. Nepřipouštím si nezdar. Dokud není nevyhnutelný."

"Ach," pronesla a dívala se na mě se vzrůstajícím úžasem, "protože jestli tě chytí, asi jim vyklopíš, že to byl můj nápad, co?"

Chvíli jsem na ni opařeně hleděl. 

"Ne, to bych neudělal. Nejsem žádný bonzák. Takových donašečů je tu až příliš."

"Takže bys kvůli mě šel sedět?"

"Kvůli těm padesáti klackům, co mi nabízíš. Jó, kvůli nim bych si šel sednout do chládku!"

"Ach."

Otočila se teď čelem k praskajícím ohýnkům v peci. 

"Jsi zasraný mezek, přesně jako mě varovala Naděžda." V očích ji nyní zasvitly plamínky nefalšovaného smutku.