Tajemství klíčové dírky

Řeknu vám, co jsem doposud nikdy nikomu nepřiznal.

Byl jsem stalkerem. Vůdčím prohlížečem intimit těch zranitelných tvorů, dívek.

Sledoval jsem mladé holky, tak kolem šestnácti, klíčovou dírkou... ve sprchách. Zdá se to nepravděpodobné a hluboce odpudivé, ale nic naplat, nic není podobnější pravdě než mé vyznání. Má úzce ohraničená, avšak jasně vymezená tragédie. Tragédie dírky. Není to nic, o čem by mluvily bulvární plátky ani o čem byste mluvily s babičkami. Nedostala se zatím do pavlačových drbů, zatím jen prorůstá skořepinou trapnosti. Prorůstá neopětovaným valem mlčení. Po letech odloučení od nich. Těch dívek, které byly mými oběťmi. Nedobrovolnými pannami, zakletými v pentagram sprchového kouta, kde se jejich dlouhé nohy a pružné boky volejbalistek vlnily po padajících kapkách horoucí vody.

Byly to mé milenky, milenky mé mysli, které vyplňovaly nejrůznější tužby aspoň pomyslně! Prsty mi od té doby už zdřevěněly, údy uschly, brada povisla a břichu se zakulatilo, ale vzpomínky na ně nikdy nevymizí z paměti stuprumovy. Stále vidím hladké oblouky prohýbaných stínů hýždí vrhaných po zšeřelém sprchovišti! Většinou jen chlístala voda, ale někdy se stalo něco zvláštního. Tu nepatrně zaprskala něčí hadice, vydávila o něco větší nálož kapiček a dívka, spíš tedy ono soukolí jejího hedvábného těla, otáčejíc se ve snaze zachránit halas, utlumit jej, ukázalo nepokrytě to, za co stojí žít, za co stojí bojovat i umírat zač stojí!

Houští bodlinek a třeba i jemnou, dosud nezničitelnou blanku. Nemohou se bránit, vložit tam ruce, skrýt se za věnec, neboť nevěděly a nevědí. 

Netušily, že vím. Že se s nimi bavím, chodím s nimi do kin a nedám nic znát, avšak že znám celé jejích tajemství, že jsem nejpečlivějším studentem jejich těl, jejich soukromí zabaleného do hadrů ze sekáčů!