Kdybych byla vynálezce, tak bych radši nevynalezla nic

 Kdybys byla vynálezce, tak bys prý radši nevynalezla nic. Jo, to dává smysl, Helenko Heclová! Dobrá, nebudu se smát, něco vám tu radši připnu, ať máte nad čím namáhat své hlavičky. Beztak je máte jen na okrasu!

Tato povídka se jmenuje Štěpán, protože o tom je. O borcovi, který všechno rozumné štěpil na atomy. O Štěpánovi, klukovi, který ve škole chlastal a místo učení cigára a na vojně šikana a mezi tím nic. Pak si našel lepší partu, se kterou vyhlížel konec světa. Armageddon. Všichni obyčejní mimo partu byli hnusní a nemohli ho chápat. Ale on se jen tak lehko nevzdal. Chlastal ještě víc, a brzy ho zastihlo soudní vystěhování z domku.

Jednou se tak zoral, když už asi dva měsíce nepracoval, že přišel v báru k barmance a chytil ji brutálně za klopy sáčka. Byla to napůl Vietnamka, jenže kočka, neměla šikmé oči, jen maličko, sexuálně byla atraktivní. Naklonil si ji k puse a zašeptal: "puso, chci tě". Osazenstvo sice bylo už zvyklé na Štěpánovy nemístné výlevy, ale tentokrát je překvapil svou nenadálou krutostí. Avšak za Štěpánem stál bůh, ne ten z televize, ale opravdový Bůh - Jehova. A ten nikdy nedopustí, aby cháska mohla něco s jeho performancí udělat, ve smyslu ji ztupit nebo učinit méně významnou. Když se zvedl nějaký starší cikán, aby ho vyprovodil ven a střelil mu nějakou za uši na cestu dom, nechal barmanku barmankou a vytáhl z kapsy rybičku. Byl to jeho nepostradatelný spojenec už od dob prvních vykouřených večerů. Ani moc velký, ani moc malý, prostě takový šikovný vynález, který už vybruslí z mnoha nedomyšlených střetů, situací "teď jsem to posral" a vyzraje i na akce typu náhodných, nezaviněných katastrof.

Byl akorát hnusný podzimní podvečer, někdy v říjnu a nebe bylo potaženou jakoby mázdrou smogu. Viděl, že kdesi daleko v oblacích poletují malební havrani, krákající tu svou hymnu na lesy. Jejich hejna se nekončila a místo zlatého pohasínání oblohy byla všude jen červeň, i od továrny na sirky letěly chuchvalce rudé páry. Oddechoval na střídačku, jednou hluboce, podruhé plytce, jako řada malých domovních zlodějů přistižených při činu. Ruce měl od krve a trošku se mu třásly. Když už byl mimo civilizaci, pořád v šatech potřísněných cikánovou krví, hlasitě zařval: KURVA! a kopl do pně fakt masivního ořešáku. Tyto původně divoké stromy rostly v sadu jako růže. Dál byl usedlost hajného, chromého a tělnatého pana Andrýska a blíž už jen barák, který z té dálky vypadal zapečetěný policejní páskou. Ač hospoda stála na předměstí a on teď byl v samém srdci hvozdu, nevypadal o nic méně překvapeně, než když pobodal hrdinu, který ho chtěl vyprovodit. Napil se jako zvíře, než se vrhl po barmance, po její horké blůzce a pak šel po krku tomu morousovi, který nechápal, že Bůh vždy stojí po jeho boku. Ani vlastně nevím, kdo volal sanitku, ale myslím, že jim všem muselo být nabíledni a dočista jasné, že na nějaké sanitáře je už dost pozdě, asi tak o půl hodiny na intenzivce. Jen jedinému účastníkovi nehody to jasné nebylo.