Pusto a prázdno dokola,
ani střep, ani popel, ani hadřík či mrtvola,
nikde nic lidského, co by se ptalo, co by žalovalo:
Úvodní veršíky dokonale vystihují můj pocit zmaru! Nejenže se mi nedaří ve vyspat s Ukrajinkou od vedle, ona na mě, představte si, ještě volá své šamstry, kteří mě pronásledují a bijí, když se vracím namol z baru. Kdybych si mohl z hlíny stvořt svou ženu, což se dneska už snadno dá, byla by to taková puťka. Už žádná dračice. Vymodeloval bych jí maličkou frndu, hezké kozy a zuby, které by se nerozpadly po pár úderech. Nemohla by moc mluvit a poslouchala by na slovo. Nebyla by vůbec zbojnice, nikam by se nevypínala a její panenské ňadro by hezky zářilo - ovšem vždy jen za košilkou. Jejím pánem bych byl já. Neměla by kámošek ani sociálních sítí. Nevěděla by, co to znamená telefon. Říkáte, že v dnešní době je nemožné na takovou vílu trefit. Musím se zde ohradit, jemně, jak to jde, že to možné je, když je jeden stvořitel... Měl bych na ni nárok kdykoliv - i když by spala, mohl bych se na ní vyřádit, vycákat a neřekla by ani popel. Byla by prostě libovolně dostupná a zcela custom a podle chuti bych si ji mohl kdykoliv zeštíhlit, ztlustit, omládnout, nechat zestarat. Dokud bych sám neumřel - což by se nestalo, protože stvořitel žije věčně. Tedy lépe, dokud by neumřela ona, jakmile by se tak však stalo, nahradila by ji jiná, navlas stejná. Řeknu vám, trošku mi z toho teoretizování vyhládlo...nažeru se tedy něčeho, co si rovněž vymodeluju... na třidé tiskárně. A tvoření je vůbec fuška, ale to ví jen ten, kdo tvoří duchaplně, ba téměř ženiálně - a pokud možno na blog.cz, kde tvořit jsou muka, kde je to těžší než lámat kámen!
Žádné komentáře:
Okomentovat