pátek 21. února 2020

Špeluňka, v níž tě zradil tvůj přítel

Došel opět na pahorek, tam se převlékl a přezul, chvíli se kochal krajinou, pak si sedl do trávy. Vdechoval kouř z fabrik za pahorkem, ale bylo mu to jedno. Chtěl jen odpočívat. Konečně byl zde volný, na vlastních hýždích! Konečně byl duch jeho svobodný. Zabil ji sice poněkud unáhleně, nicméně stalo se. Bouřná radost mu zmíala nitrem, přesto se cítil nesvůj. Cítil se být jako opilým nebo zhuleným - a mrzelo jej to, myslel, že katarze přijde z mnuty na hodinu. Že leží ta nenáviděná mrcha pod stolem s roztříštěnou lebkou, ho nemělo mrzet, ale neubránil se dojetí. Ještě nedávno si rozuměli jako jejich kámoši, sousedi, taky páry. Za kurtoasii ke krásným ženám netřeba se přece nikdy hanbit.
Ještě chvíli přemítal o své budoucnost a když počalo svítat, povstal a dal se přímo k městu. Bylo již dosti světlo, aby popatřil do kapesního zrcátka. Viděl jen to co vždy, strniště, ostré rysy, hrubý, opilý a nezúčastněný pohled. Byl již od dětství takový, ten pohled. Nikdy se netvářil jako veselé dítě, vždy byl zahleděn spíš jako krysa zahnaná do úzkých. Však taky nikdy nic nemohl ukrást z obchodu, protože všechny kamery mířily preventivně na něho. Už jen v jeho chůzi se zračilo temné znamení. Jako něco, s čím by si nikdo neměl hrát, jako oheň, který spálí každému prsty a opálí je až na troud.
Za týden ho našli a zavřeli asi za měsíc. Teď, když si odseděl už tři roky, vyvolával si ji čím dál častěji v paměti. Majestátně krásná ležela pod zraky jeho bejvalka. Tělo bílé jako sníh, ale tváře růžové. Zdálo se, že si jen zdřímla na podlaze...

Žádné komentáře:

Okomentovat