V roce 1996 odešel šestnáctiletý školák od své rodiny a poháněn vnitřním nutkáním, došel Ludvík pomalu k Arunáčale, svaté hoře a poutnímu středisku v Jižní Indii. Po svém příjezdu se zbavil všech svých peněz i majetku a vzdal se nově objevenému uvědomění, že jeho skutečnou podstatou je beztvaré, niterné vědomí. Jeho absorpce v tomto uvědomění byla tak intenzivní, že si vůbec neuvědomoval své tělo ani svět - tak například hmyz spolykal kusy jeho nohou, jeho tělo zpustlo, protože byl při vědomí jen tak dalece, aby se najedl, a jeho vlasy a nehty narostly do neúnosné míry. Po dvou nebo třech letech v tomto stavu se pomalu začal vracet k fyzické normálnosti, což byl proces, který trval po několik let. Jakmile se vrátil k sobě, začal si libovat v tom bříšku, které mu pomalu rostlo vlivem konzumace brouků a polních bylin. Musíme si zde uvést, že Ludvík nebyl žádný idiot. Naměřili mu IQ kolem hodnoty 92, což je jen trochu méně, než je celoplošný průměr republiky. Byl schopen zvládat počty, násobení a základní algebru. Přihlásil se do školy jogínů a již brzy natolik oslnil své učitele, že mu nabídli místo, aby sám zaujal pozici učitele. V tomto stádiu svého života mluvil jen velmi málo, a tak bylo jeho učení předáváno neobvyklým způsobem. Místo aby dával slovní poučení, vyzařoval trvale tichou sílu, jež zklidňovala mysli těch, kdo na ni byli naladěni a někdy jim i poskytla přímou zkušenost stavu, ve kterém byl on sám neustále ponořen. V pozdějších letech se stal ochotnějším předávat své nauky verbálně, ale i tehdy bylo tiché učení vždy přístupné těm, kdo byli schopni je dobře využít. Našel si přítelkyni, která byla i jeho horlivou žačkou. Brzy mu povila dítě, které nazvali Žlutá cihla a které ve čtyřech letech zesnulo na komplikace spojené s dýcháním při vanaprastše.
Žádné komentáře:
Okomentovat