Slunce prý dává světu život. Ale podívejte se na slunce, až vyjde, není samo mrtvé? Všechno je mrtvé a všude jsou mrtvoly. To mi běželo hlavou. Byli jsme zrovna v nejlepším, když se to stalo. Její nahé stehno mi laskalo ucho: zdálo se mi, jako bych slyšel mořské vlny, právě ten šum, který slyšíme, když si k uchu přiložíme mušli. V celé té absurdnosti bordelu a zmatku, který mě obklopoval, jsem úplně zapomněl, že Renáta má přijít z práce. Ženská přede mnou se vytrácela do mrákot. Byl jsem rudý a potil se. Jestli nás tak objeví, vyhodí mě. A jestli mě vyhodí, ztratím všechny výhody styků s jinými.
Ještě před chvíli zrcadla, jež pokrývala zdi a z nichž sestával i strop, zmnohonásobovala obraz jakési zvířecí kopulace. Oddávali jsme se skutečně styku jako dvě zvířata. Nyní jsem ty zrcadla chtěl rozbít, zapomenout na odraz, jež vrhala, protože mě usvědčovala z hříchu... a jediným možným trestem byla v tomto případě rozluka! Rychle jsem se od ní oddělil, ale to už klíče rachotily v zámku.
Blížila se má poslední hodinka. Mé brzy zlomené srdce se již předem otvíralo prázdnotě. Ještě naposledy jsem upřel zrak do peřin. Nikdy jsem neviděl nádhernější holku a nikdy jsem neviděl holku, která by byla víc nahá. Pak jsem ji doslova vyrval z postele a nahou ji dostrkal na balkón, kde jsem za ní zavřel. Rychle jsem, sám na Adama, skočil do lůžka, když tu vešla Renáta. Nic nezpozorovala, jen jí bylo nejspíš divné, proč jsem nahý. Hadry té druhé nemohla vidět, byly naházené pod postel. Kdyby měla citlivější čich, ucítila by ten dobře známý pach těl otírajících se o sebe v divém zapomnění.
Žádné komentáře:
Okomentovat