Byla pro něho vášní a je těžké přivolat znova cit, který jednou odumřel. Až dosud nikdo nepřišel na to, koho žena miluje, až já jsem to zjistil. Žena miluje ďábla. Poté, co se spustila s jeho kolegou z práce Zdeňkem, přijmením Botičkou, z tohoto přijmí je vidět, že kdysi vzniklo ze slova bota, ale kdy, v které době a jak se to stalo, o tom není nic bližšího známo, pro něj přestala existovat. Posílal jí sice vyhrůžné esemesky, že ji zabije psa nebo vypálí barák, ale tím to haslo. Verbální vzteklina se vybíjela pouze prostřednictvím slov. Na její roztomilou hlavičku, nádhernou broskvičku a pěstěný zadeček by se neodvážil v amoku sáhnout. Představoval si ji sice často jako nějaký Malevičův čtverec, jako amorfní beztvarost, kterou může vymydlit, jak se mu zlíbí a nepůjde ani bručet, neboť jen vzal do vlastních rukou naplnění vyšší spravedlosti, avšak nikdy by se, ani po osmi pivech, neosmělil tyto fantazie naplnit. Četl kdysi knížku, která pojednávala o mučení cizoložných žen v Persii za Dárea. Připadalo mu příliš kruté ji šlehat bičem po očích nebo napíchavat prsy na rožeň, proto knihu odložil a raději zkoušel sám přijít na to, jak jí co nejvíc znechutí život, aniž by jí musel odřezat končetiny.
Pak ho to trklo.
Zabije jednoduše Zdeňka. Jako náhradu za ni. Snadná kořist, protože Zdeňek nebyl žádný bojovník MMA. Byl to zcela tuctový chlap, který žil s matkou a zpíval o nedělích v kostele v chóru. Napadlo ho, že kdyby například někdo o svém sklonu k rozkoši tvrdil, že je pro něho - když se mu naskytne milovaný předmět a příležitost - zcela neodolatelný, zda by, kdyby byla před jeho dům postavena šibenice, aby na ni byl ihned po ukojení svého chtíče pověšen, zda by potom svůj sklon nepotlačil? Pro něj bylo neodolatelné zasít pomstu. Pokud má zkapat novopečený milenec, aby tím družce přivodil slzy, nebylo to v jeho očích nic tak zavrženíhodného.
Už si to razil sněhem k jeho bejváku. Zazvonil, chvilku čekal, něco za dveřmi šramotí, nasazuje si pantofle, pak kročeje, za chvíli on, zřejmě nic netuše, otevřel.
Když ho uviděl, zatvářil se zděšeně. Proč? Nikdo neví, že o nich věděl.
Ale už pochopil z toho, jak byl oblečen, spíš svlečen než oblečen, že tam s ním je ... jeho ženuška.
A doopravdy, vidí, jak se za jeho zády kmitne stín v kalhotkách, v černých, tenoulinkých, batistových, nejdražších kalhotkách, které kdy své ženě k narozeninám dal. Na židli u postele uviděl její bílé šaty, ale jak bílé, bílé jak labuť, překrásné šaty, které nosila vždy, když si s ním vyšla do čínské restaurace.
Žádné komentáře:
Okomentovat