Narodil se jako mrzák

Tudy z duše samé musí vycházet
zář, sláva, jasný mrak, co halí svět.
Má z duše samé na zem seslán být
hlas sladký, mocný, jen se zrodil z ní,
všech sladkých zvuků život, tajemství.

Nad místem mého zrození hučely lesy jako varhany v chrámu... mým otcem byl starý cikán, žil divokým životem našich předků.. hráli u ohně na houslích písně svého pokrouceného dětství... tak jsem se stal trochu mimoděk muzikantem i já..

Složil jsem kdysi písničku, která byla velký hit, než ji stáhli z hitparád. Nazpíval ji Karel Gott. Ale tak je to se vším, smetanu lízají jiní. I holky.

Co svět světem stojí, lidi a noviny se o vás zajímají pouze první den, druhý den už nejste novinka.. a to ještě se musíte nechat přejet automobilem...

Nenechte se mást, nejradši mám lidi pokorné, ale takoví už nežijí. Takže se spokojím s sociopatickými šéfy zeměkoule, kterým v garáži stojí corvetta, splacená kůží daňových poplatníků!

Možná mě jen dostihl můj stín. Každý člověk má nějaký, co se toulá sem a tam a stále ho hledá. Když ho najde, je po něm veta, po člověku, myslím.

Našel mě, když jsem si nalíval třináctého kapitána Morgana.

Se vzrůstajícím nepokojem jsem vyprázdnil sklínku a div jsem se neskácel.

Slečinky... jen dané dostanem...

ostatní sežere zem...

přežijme viny i strasti,

modleme se k princezně slasti,

ať si užijem svatební den náš,

a ať později zbyde plátno na rubáš!