Předpokládám, že už jste odrostly věku, kdy vás maminky krmily sunarem. Jste už životem náležitě ošlehané, zažily jste BDSM sex s labilním tvrďákem, sexuálně laděné pronásledování schizofrenika a umíte si nalakovat nehty, případně vyholit srdíčko na ohanbí. Všechno, co jste zažily či ne, přispívá k tomu, čemu se v psychologické praxi říká identita. Formujete ji pozitivními, ale i negativními zážitky a zatímco ty první vás formují do relativně šťastné, vyrovnané bytosti se sklony k filantropii a malování srdíček do růžových diářů, ty druhé ve vás zažíhají odvrácenou stranu lidství, dělají z vás bezcitné mrchy, které kopou bez varování v tramvaji do koulí majitele první ruky, která ti třeba jen nedopatřením zašátrá po zadku, prosí profesory o prodloužení termínů na seminární práce nebo třeba se vaginálně uspokojují nad comicsem Luboše Pospíšila (neptejte se // jménem Světluška //).
Pro ty z vás, které se cítí být vyspělými ženami se sklonem k rodinnému krbu, jsem si připravil pojednání o události, která se navěky zapíše do vašich vzácných, empatických, prozřetelných srdcí.
V roce 2013 jsem se poprvé a naposled zúčastnil akce Suchej únor. Nemusím připomínat, že to byl z mé strany pokus, jak si dokázat, že vydržím nepít alespoň čtyři týdny. Připravoval jsem se důkladně, ale jelikož mi chyběla potřebná zkušenost, jak probíhá taková detoxikace v průběhu celého měsíce, už po čtvrté hodině odpoledne prvního února jsem byl nucen sáhnout k osvědčené zelené nádobě, která mi poskytla útěchu na necelých deset hodin. Což jsem tehdy nemohl tušit. Myslel jsem, že sotvaže se napiju, budu moci do konce měsíce opět držet pevné předsevzetí a v rámci akce už se znovu neblahého uhlovodíku nedotknout. Jenže co čert nechtěl, těsně po půlnoci u mě proběhl obvyklý záchvat paniky, že jsem během dne nestihl nic významného vykonat. Že jsem nevylezl na Mont Blanc nebo nevyčistil Přerov-předmostí od cikánů atp., však znáte moje cíle a snahy. Úzkost a doslova pocit promarněného dne u mě nabyl takové intenzity, že jsem znovu šáhl pod polštář a nahmatal posvátný totem. Pot mi stékal po hrudi jako zpěněné šampanské. Nechuť, že už podruhé porušuji pravidla soutěže, a přesto se jí dál účastním, ve mně ještě posilovala skutečnost, že do konce noci schází přinejmenším pět hodin a že pokud mě někdo násilím neodstaví, patrně neodolnám a dám si během těch pěti hodin ještě jeden doušek. Což by znamenalo úplné selhání, neboť třikrát zradit, jak mohou potvrdit zhrzené ženy, je podstatně horší než zradit pouze jednou či dvakrát, a to pouze vlivem nešťastných okolností. Po noci strávené v depresi, myšlenkách na sebevraždu a přihýbání si jsem se cítil natolik provinile, že brzy ráno jsem vykazoval známky značné opilosti, z úst se linul nepopsatelný odér borovičky a na prostěradle jako pěst na oko schnul velký flek od moči. Některá z vás by možná namítla, že jsem zřejmě v klání nepokračoval, protože proč, když toto... jenže to by mě vůbec neznala a návdavkem by urazila mou hrdost. Byl jsem sice na pokraji zhroucení, ale jak je mým zvykem, nevzdal jsem to. Co se stalo pak, je případ, který může jedině upoutat. Druhého února v osmnáct hodin třicet dva se stal zazrák. Otevřenými dveřmi, které vedly na prašnou, trochu zmrazíkovanou cestu, se k mému lůžku připlazil had. Moc dobrý had, takový had už se nerodí. Po čtyři dny mě krmil svým asi neobyčejně výživným mlékem, poněvadž když jsem šestého února otevřel oči, shledal jsem s údivem, že jsem nenačal ani jednu láhev poslední pomoci. Zároveň jsem si se zděšením všiml, že mi začala odumírat kůže, jako by se mi nenápadně odlepovala kousek po kousku z těla. A poslední věc, ta nejpodivnější, udeřila mé smysly, když jsem se pokoušel vstát. Zjistil jsem, že jsem přibral nejmíň osm kilo. Udělal se mi obří bachor, částečně pokrytý jakousi vrstvou připominající hadí šupiny a když jsem s námahou pokoušel vstát a přivolat si pohotovost (zde si uvědomte, že jsem byl na samotě, poblíž zřícenin Dívčího Hradu nedaleko Bruntálu), opět jsem se bleskově a jak na povel zhroutil do podušek, neboť jsem se neudržel na nohou... Had patrně byl na odchodu, hodil jsem po něm ze vzteku nočník, který jsem měl přímo zamuchlaný v peřinách. Tím jsem nešťastníka možná urazil. Zasažen do hlavy zmohl se jen na zasyčení a počal se plížiti opět k jinému pacientovi, aby mu posloužil stejně zvláštně jako mně. Přestože jsem dalších deset dní nemusel pít, stal jsem se jakýmsi rezervoárem na tekutiny a toxiny, zažíval jsem nesčetné řady záchvatů a prosil jsem kohokoliv, kdo měl trochu cti v krvi, aby mi zasadil rozhodující, smrtelný úder. Ani jsem neměl v úmyslu prohlašovat nějaký vypečený citát, šperkovat poslední slova pronesená před smrtí, utrpení mi vzalo radost ze života, stačilo, aby mi odňali to břímě a věřte, že bych jim za to byl vděčen. Tehdy tedy nadešla kritická chvíle a mé ochromené, zbídačelé vůli trvalo dobrých pět dní, než se stačila vzpamatovat natolik, aby mohla znovu sáhnout po zaručené jistotě pod polštářem.
Jak vidíte, únor byl nakonec poměrně mokrý měsíc, ale jako správný chlap jsem ho dotáhl do konce. Berte si ze mne příklad. A nebo ještě lépe, svým přítelíčkům mě dávejte za vzor. Kdo ví, třeba za nějaký čas budu moci absolvovat Suchej únor v týmu právě s vaším miláčkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat