Přijdu na kloub její zahrádce

Mezi paneláky se srocovali výrůstci. Děti házely čáru, skákaly přes švihadlo nebo si stavěly pískové paláce. Jen Alfred Vítků stál stranou a chvěl se jako sulc. Viděl totiž před pár vteřinami cosi, co nemohl popsat, co se příčilo popisu a přece to viděl tak jistě jako jeho se dosud třesoucí ruce. Zatímco povyk na hřišti sílil a padaly nadávky, které děti pochytily ve škole, Alfred si jezdil se svým autíčkem poblíž kanálu. Jakmile autíčko na dálkové ovládání narazilo na okraj kanálu, převrátilo se na střechu a zůstalo s roztočenými koly ležet. Přišel blíž, aby mu pomohl na nohy, když tu uviděl škvírami kanálu cosi. Dvě žluté oči. Nebo snad byly zelené? Nedokázal okamžitě nikam tu dvojici žlutých očí zařadit a když se podíval, už jat neklidem, znovu, uviděl za okolo těch očí tvář. Neobyčejnou, namalovanou, napudrovanou tvář. Byl to klaun. S namalovaným oranžovým úsměvem od ucha k uchu, v pytlovinovém obleku a jak se zdálo, s rudými velkými knoflíky na tom obleku. 58 let po neblahých událostech v Lhotce se v Cipákově objevilo zlo v nejčistší podobě, což tehdy ani Alfred ani ostatní obyvatelé poklidného městečka nemohli vědět. Ustoupil honem, vlastně uskočil stranou a popadal sípavý dech. Copak je možné, aby v kanálu někdo byl? Nějaký člověk a ještě k tomu klaun?

Když tu na něj ten zdola promluvil.

"Ahoj, Alfrede, chceš balónek?" Byl to hlas vlastně příjemný. Vzdáleně klouzal po harmonických výškách, skoro jako by byl slyšet z rádia.

Alfred se trochu vzpamatoval a přikročil blíž.
"Já, víš, táta mi říkal, že bych si neměl brát nic od cizích."
"Tak to měl táta pravdu," zasmál se podivně klaun. "Asi bychom se tedy měli představit, já jsem tančící klaun Pennywise, ty Alfred Vítků, Pennywise," ukazoval s úsměvem v plátěných bílých rukavicích na svou hruď, "Alfred," kynul zas k němu. "Teď se již známe."

Kdyby tehdy Alfie neudělal ten už vlastně přesvědčený krok na víko kanálu, nejspíš by se celá série smrtí začínající před padesáti osmi lety neopakovala nebo by se alespoň obešla bez takové spousty krve a vyhořelých životů. Jak šlápl, kam už dosáhl klaun, uviděl, co nedoufal nikdy spatřit, tvář Pennywise se proměnila a vycenila zuby ostré jako žralok, ruka se změnila v dráp, svištěla vzduchem, chytla ho za nohavici a smýkla s ním na jímku. Přisála si jeho tvář ke své a skoro se zdálo, že mu chce vyžrat zřítelnice. Vše se událo tak rychle, že Alfred nestačil ječet, jen v jeho dokořán zejících, už mrtvých očích, se zračil děs, kterému nebylo možno porozumět.