Ze všeho nejradši bych vás viděl sténat v poutech jako pouhých patnáct centimetrů vysoké panenky, jako loutky. Ve vaší povaze je totiž jistá kontinuita, která vás nutí psát mi tu komentáře, o které vůbec nikdo nestojí! Kdybych se stal loutkařem a vy byste byly moje oblíbené loutky, rozpáral bych vám břuch jako nemocné kryse, která zlomyslně odpluje na oceán a nakází po vylodění vše živé. Ve svých bystřejších chvilkách jsem si tak začal vylívat soukromou zlost na blogerskou společnost, což se projevuje tak, že zapálím středisko, ve kterém sídlí Standa a ten jeho císařský palác lehne popleme. Stejně jako pozvání k interview přestane prostě existovat, články, ve kterých vyzdvihuje obyčejné teenky na vysokých podpatcích? Smazal bych je. Neradím, abyste mu blahopřály. Vyprázdnil bych obsah svého věčně plného měchýře na jeho zdeformovaný obličej!
Kriticky bych ho zdeptal do té míry, že by se rozhodl pověsit blogerství na hřebík a zahořkl by a stal by se misantropem, přesněji řečeno pesimistickým misantropem, ve kterém by se snoubila uzkoprská stranickost zásadám (haha) a malost a malodučnost a nedostatek zvídavosti, to vše promícháné jak v kontejneru na tříděný odpad.
Mám odpor k lidskému tělu, nejvíc k ženskému, všechno, co na nich raší, mi připadá zavrženíhodné, a tak vás asi nepřekvapí, že si propaluji díry do kůže. Někdy si vrtám i hřebíky do kolen. Tato prudkost vás snad ani nepřekvapuje. Víte, že neskonalé zoufalství a změny nálad patří k jedněm z nejzajímavějších rysů této knihy! Máte pocit, že už mě snad znáte, když tu přijde párty, co se protáhne z pátku do neděle a něčí vybité zuby a krvavé kalhotky a no, vždyť to znáte. Jsem jako ten kluk, co si sedne naproti, na kterého se usmějete v buse, vytáhnete knihu, podívate se znovu na něj a on v ruce drží stejnou knihu! Prostě váš osud. Cestu do hlubin moji perverzity je strmá a při hlubším pohledu můžeme vidět, že není tak docela bez vtipu. Ano, i tyran dokáže mít smysl pro humor, zvlášť když ho obsakují polonahé otrokyně zcela závislé na jeho rozmarech. Pamatuji si, jak mi jeden Slovák řekl, Češi jsou podřadní oproti Slovákům a že to Gottwald sám prohlásil na kterési konferenci komančů, tím prohlášením nejen zaútočil na mě, tu přeneseně zranil celou moji rodinu, všechny sousedy i město, ba i Masarykův stát. Neudržel jsem se a v afektu ho praštil barovou stoličkou. Sesypal se jak hruška. Všichni se pak na mě vrhli jak vosy a začali mě tlouct, někteří se mě zastávali a nakonec jsem byl víc pobitý od těch, co mě bránili, než od těch útočících... Dojel jsem domů jak ve spřežení euforie. Modřiny časem zmodraly a zezelenaly, ale stálo to za to. Nenechej se urážet, Bětko. To bys neměla hrdost a byla jen hadr na vytírání.
Buď raději mou loutkou a nech se tahat za provázky.
Dle některých prý v ohni skončí svět, dle jiných zase v ledu.
Kdo se zeptá mě, zjistí, že v rumové kouli skončí svět.
Dostatečným důkazem, jak jsem utrmácen, budiž skutečnost, že poslouchám Fibichovy symfonie. Hledám v nich rozkvět jara, poblouznění, píšťaly a naducané dudy vestálek ve vyhřátém chrámě.
Je to fuk, šmarjá! Ta noc, ta vodka, ta holka s cigaretou -- Julie, všecko je pryč. Už nedoufám, ležím potmě v posteli a přemýšlím, komu teď roztahuje moje puntička nohy! Byla jako vobrázek s očima panenky a pysky andíla, objaly mě, přilétly ke mně až k nebi a roztáhly křidélka a pak mě braly na místa, která jsem měl nejradší. Její pysky pocházely z nebe a ona sama měla blízko k ráji!
Žádné komentáře:
Okomentovat