Sloužil nepravému bůžku jménem Kreditní karta. Vlastně poté, co Kreditní karta odpanoval svých rajských třicet let, nastoupil na jeho místo Debetní karta, vlastně takový dotěrnější bratřík. Z příležitosti, jež mu byla dána, rozvracel rodiny a mrzačil společenství. Nakonec musel i on uznat, že Debetní karta prostě vládne svrchovanou, absolutistickou moci. Jednoho letního večera, kdy už nemohl útisk vydržet, odebral se zničeně do vlahého, ještě trochu dusného dohásínání oblak, aby skoncoval s životem. Vozka, který táhne za sebou den co den chomáče světla a nastoluje pytel noci, seděl na kozlíku v poněkud povznesené náladě, zpíval si Kalinku a doufal, že nezahučí do řeky. Když dvojmo zahlédl, jak se modloslužebník připravuje na skok z vysokého kopce, zahulákal hrobově: "Zastav a pohleď na krásu rození, na závoj, který přikrývá spanilolícé vlasatice, dokud ho nesejmu a ony nezasvitnou nad celým zenitem!" Ať se díval, jak chtěl, viděl pouze šedivou mlhu, z níž se tu a tam vynořovaly pletence větví. Vozka viděl, že se hotoví k nejhoršímu. V poslední vteřině vyskočil ze sedla a v kotoulech se dokutálel k postavě, která se děsivě přibližovala propasti!
Karta zatím rozšustroval veškeré finance určené k výstavbě fotbalového stadionu v Močovicích. Nezastavil se ani před vyděračem z Poslanecké sněmovny ČR. Hrozivě se vztyčil na všechny čipy a zapípal. Podvodník vzal do zaječích. Tomu se říká přitažlivost hrůzy. Horší bylo, že během útěku se mu podařilo naházet na Kartu bahno. Týden nemytý, zasviněný Karta se v nervové horečce raději zablokoval. Tak se skončilo panování velikého chána.
Kdysi jsem byl při posledním tažení jednoho umanutého feťáka, jel na heráčku. Onemocněl nějakou strašlivou tuberkulózou nebo co. Šel jsem k němu do pokoje, kde ležel natažen na smradlavé posteli. Po tváři se mu řinuly dvě velké slzy a krabatil tvář jako děcko, které má nějakou bolístku.
Neubránil jsem se pousmání.
Jak mě spatřil, pokusil se ke mně, sotva popadaje dech, natáhnout ruce.
Stál jsem tak, aby na mě nedosáhl.
Pak začal litanie. "Já nechci umřít... prosím, udělám vše, zavolej doktora... už nic neuvidím.. vůbec nic, musíš mě zachránit." Po pár větách byl jeho dech byl tak chvatný, že se nedal ani počítat a jeho hlas tak tichý, že skoro nebyl slyšet. Díval se strnule před sebe, jako by tam viděl něco nepřirozeného a strašlivého. Tak asi viděl tu smrt...
Já jsem nechápal, co se děje, většinu života jsem si přál umřít a vlastně mě nenapadlo, že by se někdo mohl chtít smrti bránit.
Řekl jsem mu, že jsem amatérský kněz a že ho můžu vyzpovídat, jestli mu to ulehčí, ale že víc udělat nemůžu.
Nebránil se, sdělil mi, že začal brát v patnácti, nedokončil střední, pak kradl, byl několikrát zavřený a do toho si pořád huntoval organismus tím svinstem.
Když jsem se smál, zrozpačitěl. Nakonec jsem řekl: "Bůh ti odpouští. Amen."
Žádné komentáře:
Okomentovat