Jistě o mně víte, že jsem býval zasloužilý hráč na činely v chlapecké kapele Bobříci, založenou mou maličkostí v létě 1999. Byli jsme čtyři a musím říct, že jsme dělali husté zvuky, však on triangl, činely, vozembouch a syrská zurna, kdo by nevěděl, jak zní zurna, může si představit trubku, která se chová jak hoboj, vytváří podivuhodné modelace zvuků různých barev a odstínů. Dva roky jsme hrávali po svatbách, pohřbech a na různých domácích akcích. Vydělal jsem si tehdy na svoji první babetu, ale to je fuk a jiná story. Od té doby uplynulo dost vody a zcela nečekaně se můj hudební vkus přehoupl k černému metalu a agresivnímu norskému rapu. Už však ani ty kapely nejsou, co bývaly... Nicméně jsem chtěl mluvit o něčem jiném, a sice kdysi jsem ve chvílích hluboké opilostí slýchaval vážnou, klasickou hudbu. Ta mě poznamenala jak dekoltáž mé první učitelky češtiny. Naučil jsem se reagovat na introdukce overtur jako ovčácký pes na zatoulanou ovci a vždy jsem podle prvních dvou not bezpečně poznal, o jakou se jedná.
O to víc mě překvapilo, že jsem si vedl jakýsi zvrácený deník o symfoniích z období romantismu. Resp. ne o těch symfoniích jako pevných celcích, nýbrž o každém představení zvláště. Psal jsem si poznámky o dirigentech, chování orchestru, o tom, kde se dopouštěli interpretačních "chyb", jak jsem je cítil atd.
Beethoven: Symphony no. 3 Eroica - Philippe Herreweghe
Nebudu opisovat slovo od slova, co jsem si tehdy zapsal, ale pro představu zde uvádím své reminiscence na zápisky tolik let staré!
Když jsem si pustil tuto lahodnou hrdinskou symfonii, věnovanou původně hrdému Korsičanovi, z roku 2011, nestačil jsem se divit, Philippe Herreweghe vypadá jako Darth Vader před přerodem v Dartha, jako maskovaný molester dětí v černé kápi. Zrovna tak i máchá rukama, jako by do pařátu jedno z nich chtěl s každým taktem chytit a ho na stupínku znásilnit, chybí jen obligátní slina tekoucí od huby.
Beethoven 9 - Chicago Symphony Orchestra - Riccardo Muti
Rychle jsem přepl na distinguovanější podobu Riccarda. Překvapil mě jeho pečlivě ulízaný vlas a umělý přednes z května 2015, kterým maskoval svou touhu být co nejdřív (před ostatními) na toaletě, protože fronty na záchod jsou o přestávce dlouhé a i maestro se musí čas od času vychcat. Narozdíl od Philippa Riccardo nosí taktovku při sobě a nevzdává se jí ani tehdy, když přechází do druhého jednání. Co může být nudnější než nasraný hluchý skladatel, který se prezentuje jako suchý konzervativec. A přesně tak k nám Riccardo s CSO přichází. Nevím přesně, jestli dostal za výkon zaplaceno, ale vím jistě, že Ludwig rotoval v hrobě (hrobech).
Mozart Symphonie No 33 - Carlos Kleiber
Abych si spravil náladu, naklikal jsem si borce. Jen Kleiber si může dovolit dirigovat s rukou v kapse. Skutečně, po prvních nahodilých tématických kličkách jsem ochutnal delikátní zvuky salzburgského fenoménu jdoucí přes staletí neoslabené moderní zvukovou technologií. Ponořeni do eliptického víření klarinetu a vzorného šudlání smyčců, uznáváme, že se tady cosi podařilo vyvolat. Andante moderato se počíná nenápadně krásně.
Žádné komentáře:
Okomentovat