Celý květen byl ohavný, skoro stále jen mraky, deště, sněhy, vichry, bláto, zima. A když slunce zasvitlo, jako by přišlo osvětlením jen zvýšit ošklivost kraje. Jak mrtvé bylo vše, hory jak bezduché ! Jen jako mrtvé upomínky na mrtvý život šklebily se tu, jako výčitky pro něco navždy promeškaného: Siderovi bylo tu stále víc nevolno, strach jakýsi vkrádal se mu v duši, a zdálo se, že kvapem zapouští v ní nevyrotitelné kořeny.
Dvě věci zvláště to byly, které v něj stále vlévaly mystický děs. "Jelení Hlava", hora bezprostředně nad městečkem strmící, 2500 m nad ním, 3500 m nad mořem, - z jejíhož rozlehlého temene vyčnívalo ještě, jako růžky, několik štíhlých, kuželovitých skalních massivů. A prastarý, skoro černý, jednopatrový domek, stojící na konci uličky, která ústila v těsnou rokli; přímo nad ním visela vysoká skála -
A i jinak plynul život jeho nudně. Nestýkal se s nikým, jazyku obyvatelstva téměř nerozuměl. Bylo tam dosud pusto, letní návštěvníci ještě nepřijeli. Něco však přece zabarvovalo živě šeď jeho dnů.
Žádné komentáře:
Okomentovat