Přijmi svoje dny

Dny

jako ten dnešní vyvádějí

tátu občas z míry. Na počátku

nějaké oslavy působí bezmála

zaraženě, chce se dostat do

nálady, pije hodně ovocného

nebo normálního vína.

Rozpustilo

st příbuzných ho svádí k

šaškárnám, domlouvají mu,

aby už konečně vytáhl

harmoniku a zahrál. Hraje s

vervou, vyzývá

přítomné k

tanci a vydupává rytmus do

podlahy. Po chvíli se jeho pohled

změní. Zvnitřku se směrem k

jeho očním otvorům zády sune

jiná bytost

Oči ztrácejí výraz,

působí jako matná okna, kterými

není vidět ani ven, ani dovnitř.

Táta je podrážděný, příbuzným

se zdá, že už ho nemůžou brát

vážně, a pomýšlejí na odchod. Je

čas jít, šeptají si nejistě a

odkašlávají. Byla to zase zábava,

měli bychom se takhle scházet

častěji, protože všem dělá dobře

si společně posedět, zatancovat si

a zazpívat, říkají.

Maja Haderlapová

Každá převelká krása je setmělá svým přílišným leskem.

Jako Odysseus, přivázaný k stěžni lodi, aby unikl zpěvu sirén.

Po peritiích nakonec hrdinný král dorazil do Ithaky.

Převlečen za tuláka.

Každý prasák hledá svoji alabastrovou pokožku. Že není jeho, ale zpravidla nějaké mladé dámy, to už je jisté. Svírat masu hebkého masa. Co víc od života chtít?

Vagína prostě táhne. Lepí se na ni všecko od neotesánků až po nevyléčitelné pobudy.

Mám iluzi. Vlastně ji nemám. Jsem natolik vzdálen té iluzi, v myšlenkách, že ji propadám s nezměněnou silou.
Stává se tedy proto deziluzí? Pokud v ní nevězí zrnko pýchy.

Pýcha vidí vždy falešně.

Dá se tedy říct, že vysoká láska nezná dístinkci vnitřek - vnějšek. Miluje, co je hodno lásky a nic víc.

V zakouřené knajpě zahlídneš rudé šaty a máš okamžitě postaráno o neklid.

Vrací se ve snech jako zemětřesení a tsunami.

Nepodlehl, kdo bojovat vůbec nezamýšlel. "Zbabělci!" pravilo lejno na chodníku, "všichni se mně vyhýbají, všichni se mne bojí!"