Poleno

Ukradl jsem 75 zrzavých, třicetiletých, tlustých kilogramů. Nadrženější z vás chtějí vědět, jak se to stalo, jsem si jist.

Tak tedy, stalo se to takto:

Fany dělala babysitterku v milionářské čtvrti. Volali ji každý den ráno, aby přišla do toho nebo onoho domu a přinesla si láhev se sunarem a teplou přikrývku.

Svítilo slunce, na obloze zpívali kosi a fialové mráčky slibovaly den jako stvořený pro koupání a jiné skopičiny.

Fany zrovna převařovala dudlík.

Její chráněnec stoicky kadil do nočníku.

Den běžel jako na drátkách.

Šel jsem náhodou kolem sťatý jak zákon káže a popíjel Krakonoše nebo podobnou lacinou sračku z hor a tu se zčistajasna přede mnou otevřel pohled nevídaně andělský. Vidím za oknem té vily buclatou, oplácanou dívku, usměvavou a patrně naivní, jak cosi namáčí do kotlíku, ze kterého se kouří.

Otočila se, koutky se jí nelibě pozvedly, zbledla, avšak rychle zas přešla do úsměvu. Ještě utřela cosi, co ji hrálo v tlustých prstech a odešla ze scény, resp. dál byla záclony a zeď, přes kterou jsem tehdy neviděl.

Tehdy mnou projela zločinná myšlenka. Co když ta holka chystá bakchanálie a její milenec, natažený na kanapi, zrovna přepočítává peníze, které utržil prodejeme nemovitostí v San Francisku? Brzy tak možná dojde na jebačku, které bych chtěl být přítomen alespoň jako stalker.

Představoval jsem si, jak si povídají, ona se směje, on se uchechtne a pak na sebe skočí jako v červené knihovně. Objímají se, hubičkují, vyznávají lásku. Musím vidět, jak o sebe dřou do roztrhání těla, jak dva karburátory, co vybuchují, jak se na nich leskne pot prcání a teče z ní šlem. Jak to drsně schytává a ještě o to prosí, bože! Najednou mi vypadla plechovka z ruky. Byl jsem roźhodnut. Připližil jsem se ke stromu, který rostl poblíž a jehož větve dosahovaly až k oknu v druhém patře. Vyšplhal jsem na něj, ručkoval jako opice blíž a blíž vstříc očekávanému rozuzlení... a bum, větev se rozvalila, takřka praskla a já zůstal trčet v polovici, nemoha ani tam ani zpět. Začal jsem volat o pomoc.

Fany vyběhla ven vystrašená a zdálo se, že je překvapena tím, co vidí. Řekl jsem ji, ať neprodleně zavolá hasiče nebo aspoň ať přistaví trampolínu. Pochopila, že trampolína bude bezpečnější, neboť jsem kdykoliv spadnout a rychlejší, neboť jsem mohl kdykoliv spadnout, řešení.

Zaběhla do garáže a jala se postrkovat stařičkou trampolínu, která pamatovala ještě první republiku, směrem k místu, kam jsem mohl kdykoliv dopadnout.

Konečně víceméně stála tam, kde jsem očekával dopad. Oba jsme byli napnutí jako smyčce violoncella. Řekl jsem jí, ať se obrátí, pokud se něco stane, ať to raději nevidí. Pak jsem se pustil.