Last call v klubu, světla mdlej,
sám tu dřepím, leč je mi hej.
Rytmem ztichla ozvěna,
v prázdnu tančí milená.
Barman sklízí, chce už klid,
vůkol ticho, čas nebýt.
Krok můj touží parket mít,
středem hlavy rejdí hit.
Sám jsem král, co vládne tmám,
v tomhle klubu svět je klam.
Last call skončil, přesto žiju,
v tichu srdce dál si biju,
dále verše bliju.
V klubu ticho, barman světla zhas,
zavíračka, jen já a vleklý čas.
Tóny dozněly, parket prázdný,
v hlavě mi zní
nápěv alkoholem mázlý.
Stoly v mlze, bar už spí,
sklenky v řadě, to se ví.
Sám si tančím, krok tu zní,
v tomhle tichu duše mý.
Odlesk vrhá stínů hru,
sám v noci, a přece v rytmu dnu.
Zavíračku si dám jako dar,
v tom klubu jsem svůj vlastní car.
Byla jednou jedna dívka jménem Ela, jejíž postava byla tak půvabná, že se zdálo, jako by ji vymodeloval sám vítr. Každý záhyb jejího těla jako by zpíval píseň dokonalosti, a když kráčela ulicemi, hlavy se otáčely a fotoaparáty cvakaly. Ela milovala focení pro módní časopisy – blesky světel, šustění látek a pohledy plné obdivu jí dodávaly pocit, že svět je její jeviště. Od haute couture v Paříži po streetwear v Tokiu, její snímky zdobily titulní strany a inspirovaly davy. Jednoho dne se však město, kde žila, rozhlučelo novinkou. Přijel milionář – muž s očima jako safíry a úsměvem, který sliboval hvězdy. Jmenoval se Viktor a jeho bohatství bylo stejně oslnivé jako jeho charisma. Když Elu poprvé spatřil na vernisáži, kde pózovala v šatech zlatých jako západ slunce, čas jako by se zastavil. Nezajímaly ho její titulky ani obdiv světa – viděl ji, skutečnou Elu, s jejími sny a touhami. Po několika měsících, kdy spolu tančili pod hvězdami a procházeli se po březích řeky, Viktor poklekl. "Elo," řekl, "můj svět je prázdný bez tebe. Vezmeš si mě?" V jeho hlase nebyla jen láska, ale i příslib domova, který byl větší než všechny reflektory světa. Ela se zamyslela. Milovala svůj život – cvakání závěrek, potlesk při přehlídkách, svobodu být múzou. Ale v jeho očích viděla něco, co žádný objektiv nezachytí: budoucnost plnou smíchu, ticha a lásky, která nepotřebuje publikum. S úsměvem, který rozzářil noc, přikývla. Od té doby už Ela nefotila pro žurnály. Místo toho začala zachycovat momenty svého nového života – snídaně s Viktorem, jejich první dům, smích jejich dětí. A ačkoliv svět postrádal její dokonalou postavu na stránkách časopisů, Ela věděla, že našla něco mnohem cennějšího: lásku, která byla krásnější než jakýkoliv snímek.
Myslím, že vybrat nejúžasnějšího malíře 21. století je těžké – umění je subjektivní a století je zatím jen ve čtvrtině. Ale kdybych měl vyzdvihnout jedno jméno, řekl bych Gerhard Richter. I když jeho kariéra začala dávno před rokem 2000, jeho vliv a vývoj v tomto století jsou ohromující. Richter míchá fotorealismus s abstrakcí – jeho rozmazané portréty nebo barevné "skleněné" malby jsou technicky brilantní a zároveň hluboce emotivní. Třeba jeho cyklus Birkenau (2014), inspirovaný holokaustem, je důkazem, že umí spojit krásu s tíživou historií. Mezi novější talenty bych zmínil Kehinde Wileyho – jeho živé portréty (včetně Obamova z 2018) přepisují klasické malířství s moderní černošskou identitou. Nebo Cecily Brown, která svými chaotickými, smyslnými abstrakcemi posouvá hranice expresionismu. Ale upřímně, záleží na tom, co tě baví – detaily, emoce, nebo třeba provokace. Kdo je tvůj favorit?
Střihoruký Edward (v originále Edward Scissorhands) je americký romantický fantasy film z roku 1990, který natočil režisér Tim Burton. V hlavní roli září Johnny Depp jako Edward – nedokončený umělý člověk, jehož stvořitel zemřel dříve, než mu stihl dát ruce. Místo nich má Edward nůžky, což z něj dělá podivínského, ale zároveň křehce lidského hrdinu. Příběh začíná, když ho dobrosrdečná Peg (Dianne Wiest) najde osamělého v gotickém zámku a vezme ho do barevného předměstí. Edward se snaží zapadnout – svým střihačským uměním ohromí sousedy, když tvaruje živé ploty, psy i účesy. Zamiluje se do Peginy dcery Kim (Winona Ryder), ale jeho odlišnost brzy vyvolá závist a strach. Film mísí pohádkovou atmosféru s kritikou maloměstské společnosti, podtrženou nezaměnitelným Burtonovým stylem a hudbou Dannyho Elfmana. Snímek je nejen prvním velkým spojením Burtona a Deppa, ale i nadčasovým příběhem o lásce, přijetí a osamělosti. I po letech zůstává Střihoruký Edward milovanou klasikou, která dojímá i baví.
