Je to pojítko mezi lidmi

 Jsem přesvědčen, že jsme dosáhli kritické hranice v tom, do jaké míry elektronická média rozhodně a nezvratně změnila podstatu našeho symbolického prostředí. Jsme nyní kulturou, kde informacím, myšlenkám a epistemologii neposkytuje formu tištěné slovo, ale televize. Stále ještě samozřejmě existují čtenáři a stále vychází velké množství knih; způsoby užití tisku a četby však nejsou tytéž jako kdysi, dokonce ani ve školách, které jsme pokládali za instituce, v nichž tisk nemůže být nikdy poražen. Lidé, kteří se domnívají, že tisk a televize žijí v symbióze, podléhají sebeklamu.

Je to klenot mého žití

 Když se na obrazovce objevil princ Lefkin, zavládlo ve Wienisově komnatě absolutní ticho. Při pohledu na ztrhanou tvář a rozsápanou uniformu svého syna regent vylekaně zalapal po dechu a pak se s tváří zkřivenou překvapením a obavami složil na židli. Hardin naslouchal zcela netečně, s prsty jemně propletenými a složenými na klíně, zato čerstvě korunovaný král Lepold seděl v tom nejtemnějším koutě jako oukropek a občas prudce zaťal zuby do svého zlatem vyšívaného rukávu. Dokonce i z tváří vojáků zmizel onen bezcitný pohled, který je výsadou vojska, a všech pět jich od svého místa u dveří s atomovými blastery u ruky kradmo pokukovalo po postavě na obrazovce.

Je to ukryto v zrnku písku

Je to děsivě nevyhnutelné

 Za koho mě vlastně máte?" zeptal se Rubašov klidně, ale neovládl se, aby nedodal: „Měl byste si důkladněji prostudovat dějiny strany." Mladík mlčel a hleděl upřeně na řidičova záda. Nikdo už nepromluvil, pouze šofér zaklel, když musel potřetí ubrat plyn. Kodrcali se předměstím. Bídné dřevěné domky se neměnily. Nad jejich pokroucenými obrysy visel bledý, studený měsíc.

Je to nápad ve stavu katalepsie

 se nemají vmýšlet do jiných lidí. Nebo mají? Či dokonce musí?* Jak může člověk změnit svět, když se bude ztotožňovat s každým jedincem? Jak jinak jej lze změnit? Jak by se ten, kdo chápe a odpouští, odhodlal k činu? A proč by se neodhodlal?

Je to její pružná chůze

Je to splasklý měch

 Nelze se dost vynadivit vyznání, které plyne z úst jakési jihoafrické postavy seriálu "Pád rodu Usherů".

"V zasraném saténu by měli chodit na pohřeb jen mrtví!"

Jako by sami neměli v JARU dost problému s např. znásilňováním atd. Tady si berou na paškál i tradiční oděvy. 

Upřímně řečeno, na mé myšlence a práci mi sice hrozně záleží, ale v podstatě, jen se nad tím zamysli: vždyť celý ten náš svět je maličká plíseň usazená na nepatrné planetě.

Tak nic moc neberte vážně...