Těsně nad ohanbím

 

Dveře se zavíraly a milenci se svlékali

Zelenovlasá

 

Meióza v černém

Někdy, když jsem přítomen na nějaké konferenci, ve snu, toť se rozumí, kde lidé hovoří o experimentech, o biologii a kde hledí pod mikroskop, napadne mě, dost maně, ne nějak cíleně, že tito lidé si to všecko vymysleli a pouštějí do světa informace, které si my, prostí posluchači a příjemci vědeckých senzací, prakticky nemůžeme ověřit. Zatímco v drtivé většině případů na tom valně nesejde, stává se však někdy, když je mluvčí obzvlášť zapálený a působí, že sežral moudrost své profese, že propadnu černé beznaději, že jsem se také nestal takovým všeználkem, který by mohl pod mikroskopem vymýšlet různá nepravděpodobná spojení. Co třeba s takovými novorozenci? V popřené existenci, tedy dokud jsou v lůně, nejsou příliš škodliví. Jenže jakmile se narodí - a pokud se narodí s nějakou vypečenou odchylkou, jsou třeba chromozomálně odlišní ve smyslu meiózy, okamžitě se na ně upře pohled vědců a často ho pohrouží do přihrádky, čistě abstraktní samozřejmě, kde na něj už navěky budou dopadat razítka různých psychologů a logopedek, že tato bytost, mladá třeba pět let, blbě vyslovuje sykavky nebo má opožděnou reakci na výstřel z bazooky. Jakmile je jednou jiný, zůstane jiný do konce života a bude za to nejspíš nedozírně trpět. Odněkud i odnikud na něj zavane slonovinový chlad osamocení. Protože je pořád jeden z patnácti, padesáti, dvou set nebo osmi set padesáti čtyř tisíc dvou set čtrnácti dětí, které se v průměru narodí s příslušnou 

Můžeme mít stále důvěru ve šťastnou hvězdu, že se mu například podaří svůj handikep dohonit někde jinde. Jenže problém je, že když se vesmír tak nelítostně rychle a čím dál rychleji rozpíná, hvězd, na něž se můžeme odvolat, je ve skutečnosti spíš víc než míň - těch pro nás dostupných, těch prozkoumatelných, těch správných, dokud nám, civilizaci podle Kardaševa ani ne prvního typu, nezmizí v černém prázdnu navěky. Tak jako podobně postižený, potulný rytíř úzkosti.

Přečtěte

Přečtěte si Srdcem proti zdi 💕, to je ta pravá romantika, kterou doporučuji všem mým čtenářkám.  

Povznášíš-li se na okamžik, protože uzříš Krásu a zapomeneš na sebe a na Život, jak by ses nepovznesl v mém paláci, jehož noční krása nezná nijaký rozpor ani věk, ani srovnání, v mých komnatách, kde žádný vítr nerozvívá závěsy, žádný prach nepokrývá opěradla, žádné světlo nedává časem vyblednout sametům a čalounům, žádný čas nenechá zežloutnout bělost bílých rouch?

Pojď za něhou, ty malá kurtizáno, která nepřipouští změny. Za mou láskou, která neumírá. Jedině v tomhle blogu pekel popiješ ten svrchovaný nektar nepředstavitelné zvrhlosti, tak se konečně napij z té nevyčerpatelné číše! Vtip je v tom, že se ti nezprotiví ani ti nezhořkne jako sliby tvého kluka. Z  okna kumbálu, co pravím - spíš paláce - pohlížej nikoliv na moře a luny svit, což je krásné, tudíž nedokonalé. Ale čum na mateřskou noc, říjící do vlahé nádhery hluboké propasti hvězd.

V mé náruči beztak zapomeneš i na tu bolestnou cestu, kterou ti bylo jít. Přepínat z blogu na blog, překlikávat odkaz, psát do vyhledávače... nic z toho. Na hrudi už neucítíš ani svůj temný plod bolu, výstupky lásky, takzvané pahrbky kůzlete. Budu ti mateřskou chotí, a sestrou, jakous neznala. Blíženkou, co v tobě spojí všechny tvé úzkosti a vyžene je. 

Jsem král Odloučenosti, Zřeknutí, Císař Smrt a Ztroskotání, jsem živý sen, jenž v okázalosti bloudí mezi ruinami a cestami světa. Mistr průvodů a obřadů, co dovedou zhasit život, ale také jej uhasit, přeje-li to která.

Uvítal ji s radostí

Kus země je zabrán jejím zadkem