Květen mého srdce

Oslnivé pablesky horkého slunce doprovázely naše cesty vlakem. Byla tak plná naděje, tak sexuchtivá.

Děti má po celé planetě

Vztahy, o nichž tu hovořím, nelze měřit pouze počtem lidí, ale souhrnem úkonů, vyplývajících z různých příčin! Abstraktní osoba, nadaná určitými schopnostmi, je nesnesitelná, dokud nemá jméno a účel...
Jednička uprostřed postupné řady zlomků... prostě bůh pro dívky, je pro chlapy hulvát a často terčem žárlivých útoků!

Říkala mu cvrčku

Ty jseš taková jiskra v sudu prachu. Myslíš, že můžeš napsat vše! Ale to se pleteš. Slova mají větší moc než činy, a můžeš jimi více ublížit, takže si dávej většího majzla na papulu! Tvé učení je místy zhoubné, víš to? A poněvadž vždy největší nebezpečí a zkázu nosí člověk v sobě, šířit volně názory nezkrocené, nejasné, ne-ideální, to by mělo být trestné... dokonce i v tom vašem Kocourkově!

Když je nám čtrnáct, s oblibou malujeme černé a bílé hodně blízko sebe. Tak jsem i já maloval Ivetu jako bohyni dvou kontrastů. Na jednu stranu dokázala mě potěšit fyzicky, na stranu druhou, kdykoliv otevřela ústa, aby něco zařídila, vždy zůstala nepochopena. Nikdo a opakuji to znovu - nikdo - se nenašel, kdo by pochopil, co po něm chtěla. Byla prostě velmi neobvyklá. Se mnou mluvila velmi vstřícně a skoro jako někdo, kdo se ohne i pro špendlík, aby pomohl. S druhými nikolivěk. Na ně byla hrubá, vulgární a místy až nebezpečná. Chovala se jako oheň, který nelze zastavit. I když na sobě měla několik vrstev látky, ba i kožichy, vždy vypadala, jako by byla nahá... je to už zvyk takových bohyň kontrastů... asi. Nedával jsem najevo, že jsem si jejích předností vědom, ale ostatní... vždy se po mě dívali s němým otazníkem. Co chce, ptali se snad. Snad musí být jen přetažená... přece není žádná taková dívka, které by z očí koukalo jen smilstvo... jen prasečinky. A přece byla, jak vidíte, jak cítíte. Byla prostě zrozena pouze pro tělesno. Kdo chtěl od ní víc, potázal se se zlou a s nevyřízenou. 

Avšak jak tu dávám k dobru. Kdykoliv by se svlékla, dokázala by snad sama porazit Jeruzalém, tak byla přesvědčivá.

Neznal jsem ušlechtilejší zábavy nad milování jí.

Vítr od moře přivál vzdechy

Však si např. všimni, že ve výrazu přemítajícího člověka je vidět zoufalá slabost, v jiných přemítačích je vidět neurčitý motiv stesku po rozkvetlé dívce, po válence, kde se spolu tak často v neděli váleli...
Tělo matní od dlouhé abstinence... od dlouhé přestávky od králičení - tzn. od sexu. Padá pak na něj taková trpká, těžká, unylá sklíčenost a možná i osamělost. Hned by se chtěl seznámit - a nejlíp v nějakém bordelu. My, co jsme obdrželi od světu los nejškaredších, nám se po večerech spát nechce. Chceme se seznamovat s bujarými dívkami, s jejicih decentně přeleželými oudy a tuky na těch správných místech!

Milují se skoro hodinu

Cvrčku za noci pod oknem,

cvrčku,

vítr od moře, pokušení,

cvrčku za noci pod oknem,

cvrčku,

tambore tmy, sladké opojení.

Šestnáct let dobývám ji bez úspěchu

 vespod je to popel a zase popel

Všechno klapalo. Přesně, strašidelně, jako hodinový stroj. Šla na hodinu pilates. Sledoval ji. Čekal hodinu a půl, než se vycvičí. Když vycházela, sledoval ji znovu, tentokrát s ní šel až před její dům.

Předstíral opici, když procházel kolem ní. Něco směrem k ní zabrblal. Zmateně se na něj podívala. Nevěděla, že on je tím problémem, kvůli kterému v noci nespí....

Tělák s rusou kráskou

Čemu říkám vlastenectví? První představení, které směl poprvé opět dirigoval rehabilitovaný Talich, byla Káťa Kabanová. Než byl zas odstraněn, ale to je na jiný příběh. Skutečný příběh hrdinství. Byl ocejchován skutečným vlastenectvím, což je ctnost výjimečnější než i to nejprestižnější ocenění za zásluhy od prezidenta Miloše J. Jakeše. Ech, tedy Zemana, chci říct.

Jak to vystihl Hora v té asi největší české básni?
V té struně ve větru?

Jdu, jdeš a jdeme, proč a kam – zda víš?