Šílenství viselo ve vzduchu jako roj neklidných vos. Bylo cítit v každém zadrženém dechu, v každém nejistém kroku, v pohledech, které se neodvažovaly spočinout na druhém příliš dlouho. Bzučelo pod kůží, napínalo nervy, zahušťovalo vzduch k neúnosnosti. Ulice byla podivně tichá, a přece plná zvuků, které nedávaly smysl. Někde v dálce zazněl nervózní smích, přerušovaný trhanými nádechy, jako když někdo lapá po dechu mezi slzami. Kdosi jiný mluvil sám k sobě, šeptem, horečnatě, slova se lámala a utíkala pryč jako splašené myšlenky, než se ztratily ve tmě. Lampy vrhaly na zem rozkmitané stíny, které se pohybovaly, i když nikdo nechodil. Vítr, nebo něco jiného? Každý krok na dlažbě zněl hlasitěji, než by měl, každý šelest připomínal škrábání nehtů o sklo. A pak to přišlo—tichý, plíživý záchvěv v hrudi, v němž se rozpoznávalo cosi prastarého, nepojmenovatelného, cosi, co se rodilo ze strachu a sílilo s každým okamžikem nejistoty. Někdo vykřikl. Zvuk se rozplynul dřív, než došel svého konce, pohlcen těžkým vzduchem. Lidé zatajili dech, někteří se přikrčili, jiní se bezděčně otočili. Šílenství se rozlézalo, šířilo se jako nákaza, jako zlověstný roj, který čekal na jediné—až udeří.
Žádné komentáře:
Okomentovat