Mravenci jdou v řadě. Hlavy sklopené k zemi, sledují neviditelnou cestu, kterou vyznačili ti před nimi. Molekuly feromonů jsou jejich světlem, jejich zákonem, jejich pravdou. Nikdo nepochybuje, nikdo se neptá. Jen jdou – slepě a neústupně, dokud nedojdou na konec cesty, kterou jim někdo jiný vyšlapal.
A co my?
Někdy mám pocit, že se chováme stejně. Jdeme po stopách, které nám kdosi nakreslil do prachu. Společnost, očekávání, tradice – to všechno voní jako feromony v mravenčí kolonii. A my, s hlavami skloněnými, bez otázek následujeme, protože je to jednodušší než se zastavit a podívat se kolem sebe.
Ale my nejsme mravenci.
Máme oči, které mohou zvednout pohled k nebi. Máme ruce, které mohou tvořit, bourat a stavět. Máme srdce, která mohou pochybovat, hořet a milovat. Tak proč si tak často vybíráme cestu nejmenšího odporu? Proč jen vdechujeme cizí stopy a bojíme se odbočit, ztratit se, objevit něco nového?
Chci věřit, že jsme lepší.
Že jednoho dne se někdo zastaví uprostřed davu, podívá se vzhůru a zeptá se: Kam vlastně jdeme? A v tu chvíli začne skutečná cesta – ne ta vyznačená cizími stopami, ale ta, kterou si vyšlapeme sami.
Žádné komentáře:
Okomentovat