Měsíc se líně přeléval přes okenní tabulky a jeho bledé světlo klouzalo po podlaze pokoje, kde voněl levný parfém smíšený s výpary laciného alkoholu. Láhev se kývala na hraně stolu, jako by i ona sama tápala mezi realitou a zapomněním. Dívka – krásná jako sen, s očima hlubokými jako tůně pod nočním nebem – se smála. Ne však radostí, ale spíše v horečnatém poblouznění. Její dlouhé prsty, stále rozechvělé od chladného skla skleničky, se dotýkaly tváře, jako by se chtěla ujistit, že je ještě celá. Někde na chodbě vrzly dveře. Možná to byl jen průvan, možná noční poutník – nebo něco jiného, tiššího, co se v takových nocích probouzí mezi zdmi starých kolejí. Zvuk se jí zavrtal do mysli jako střep a rozdrtil zbytky jejího lehkovážného veselí. Otočila se. Ticho. A pak, těžké kroky. Srdce se jí sevřelo, prsty se rozklepaly. Dveře jejího pokoje byly pootevřené, i když je přísahala zavřít. Temnota za prahem byla hlubší než noc samotná, pohlcovala světlo a vracela jí jen pocit, že není sama. Sykla. Rychle vstala, ale svět se zhoupl, jak ji alkohol stáhl k zemi. Zachytila se o okraj stolu, ale láhev, ta nešťastná láhev, se převrhla a s tichým pleskem rozlila svůj zlatý obsah po podlaze. A pak… tichý smích.
Nebyl její.
Nebyl lidský.
Dveře se pomalu, s děsivým skřípáním, otevřely dokořán.
Žádné komentáře:
Okomentovat